II.ÚS 693/01
V PLATNOSTI- OS Ostrava 62 C 355/2000-14
- KS Ostrava 42 Co 650/2001-25
- ÚS II.ÚS 693/01
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je stížnost nepřípustná, pokud není věc pravomocně ukončena. Dále zjistil, že stěžovatel nevykázal možnost porušení ústavně zaručených práv, včetně práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecných soudů bylo považováno za v souladu s právními předpisy a soudní ochranu nebylo porušeno.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele I. M., zastoupeného advokátem Mgr. M. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2001, č.j. 62 C 355/2000-14, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2001, č.j. 42 Co 650/2001-25, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 18. 1. 2002 napadl navrhovatel (stěžovatel) rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2001, č.j. 62 C 355/2000-14, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2001, č.j. 42 Co 650/2001-25, neboť má za to, že citovanými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, vydaným pro zmeškání podle § 153b odst. 1 o. s. ř., bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci - M., s. r. o., částku 11.965,80 Kč s poplatkem z prodlení od 6. 10. 1998 do zaplacení. Uvedený soud dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny podmínky vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu citovaného ustanovení, a tak rozhodl touto formou. Zavázal stěžovatele k zaplacení žalované částky. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2001, č.j. 62 C 355/2000-18, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele, jímž se ve smyslu § 135b odst. 4 o. s. ř. domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2001, č.j. 62 C 355/2000-14, s tím, že zmeškal-li první jednání ve věci, stalo se tak z omluvitelných důvodů, a to z neznalosti přestěhování Okresního soudu v Ostravě do Poruby, což způsobilo, že se k jednání dostavil o 15 minut později. Krajský soud se plně ztotožnil s názorem soudu prvého stupně, když uvedl, že stěžovatel byl řádně obeslán s přesným označením místa, na němž ústní jednání mělo proběhnout; kromě toho ke stěhování soudu došlo v lednu roku 2000 a o této skutečnosti byli občané informováni. Z těchto důvodů se nejedná o omluvitelný důvod, pro který by měl prvostupňový soud rozsudek zrušit. Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že soud prvého stupně rozhodl v neprospěch stěžovatele jen z důvodu, že se dostavil s 15 min. zpožděním do jednací síně, když si spletl soudní budovy v Ostravě. Dále uvedl, že ho soudce vyslechl, z jakého důvodu přišel pozdě, a přitom se vůbec nezajímal o důvodnost nároku žalobce, což stěžovatel považuje za zlou vůli soudu a podvod žalobce. Dále stěžovatel poukázal na některé skutečnosti týkající se věci samé, jakož i na to, že odvolací soud se skutkovým stavem věci vůbec nezabýval. Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud si pro posouzení Ústavní stížnosti vyžádal příslušný soudní spis a vyjádření účastníků řízení. Okresní soud uvedl, že stěžovatel podal proti rozsudku odvolání i návrh na zrušení rozsudku, přičemž o odvolání dosud nebylo rozhodnuto. Krajský soud v Ostravě vyslovil názor, že v řízení před odvolacím soudem nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele; okolnost, že si stěžovatel řádně nepřečetl předvolání k ústnímu jednání a dostavil se k soudu jinému, nemůže být omluvitelným důvodem pro zrušení rozsudku pro zmeškání. Současně upozornil na to, že stěžovatel nesprávně v ústavní stížnosti uvedl, že usnesením odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek pro zmeškání. Ze soudního spisu pak Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se dostavil k ústnímu jednání, které bylo nařízeno na 8.30 hod, až v 8.46 hod., a to po vyhlášení napadeného rozsudku a skončení jednání, při kterém zástupce žalobce navrhl vydání rozsudku pro zmeškání. Dále Ústavní soud zjistil, že podání stěžovatele, označené jako "Odvolání proti rozsudku č.j. 62 C 355/2000-14", posoudil soud prvého stupně nejen jako odvolání, ale současně i jako návrh na zrušení napadeného rozsudku ve smyslu § 153b odst. 4 o. s. ř. Zatímco o předmětném návrhu bylo soudem prvého a posléze druhého stupně rozhodnuto, o odvolání dosud nikoliv, a tedy věc není pravomocně ukončena. Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Napadá-li stěžovatel rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2001, č.j. 62 C 355/2000-14, je třeba poukázat na to, že za nepřípustný se dle § 75 zákona o Ústavním soudu považuje návrh, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že ohledně shora citovaného rozsudku soudu prvého stupně probíhá odvolací řízení, je třeba ústavní stížnost v této části pokládat za návrh, který je nepřípustný ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a který je Ústavní soud nucen mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítnout. Pokud jde o návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2001, č.j. 42 Co 650/2001-25, řízení ve věci samé sice ještě neskončilo, avšak soud druhého stupně v odvolacím řízení může dle § 212a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 205b vzít na zřetel jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153b o. s. ř.; není tedy dle názoru Ústavního soudu již možné zkoumat, zda důvod, pro který stěžovatel zmeškal jednání, lze považovat za omluvitelný ve smyslu § 153b odst. 4 o. s. ř. Jedná se tedy o relativně samostatné řízení (podobně jako řízení ve smyslu § 14 a násl. o. s. ř.), nad rámec kterého předmětnou námitku již s případným úspěchem uplatnit nelze, a tak dle Ústavního soudu stěžovatel, pokud jde o citované usnesení krajského soudu, vyčerpal procesní prostředky ochrany svého práva. Vzhledem k tomu se Ústavní soud dále zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, jíž se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud jde o institut rozsudku pro zmeškání z hlediska práva na spravedlivý proces, zabýval se jím Ústavní soud již v usnesení ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 370/98 (publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 13, usn. č. 7) a dospěl k závěru, že jsou-li splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, nelze jeho vydání považovat za postup v rozporu s právem na spravedlivý proces. Dále v uvedeném usnesení Ústavní soud konstatoval, že mu nepřísluší posuzovat, jak soud I. stupně i odvolací soud hodnotily jednotlivé skutečnosti, pokud postupovaly v souladu s ustanoveními o. s. ř., která tento postup soudu upravují. Tyto závěry ostatně vycházely z předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu, dle níž je jeho úkolem pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je tento soud součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy ČR, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděná dokazování, pokud jimi nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (stěžovatelky). Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody. Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - ani za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu. Přitom dospěl k závěru, že zakládá-li se omluva stěžovatele pouze na subjektivním důvodu, spočívajícím v tom, že si stěžovatel řádně nepřečetl předvolání k ústnímu jednání, nelze považovat závěry obecných soudů za exces z rámce "jednoduchého" práva ve výše uvedeném smyslu; v daném případě - více než jindy - je třeba vycházet ze zásady "nechť si každý střeží svá práva". Vzhledem k tomu, že nebylo Ústavním soudem zjištěno porušení příslušného procesního předpisu ze strany obecných soudů, nelze pokládat za důvodné ani námitky ohledně porušení základních práv a svobod stěžovatele, jež si svým vlastním jednáním způsobil, že nemohl v řízení plně uplatnit svá procesní práva. Proto nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost - ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu - mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2002 JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.