II.ÚS 695/01
V PLATNOSTI- KS Ústí 15 Ca 171/2000-20
- ÚS II.ÚS 695/01
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože napadená rozhodnutí správních orgánů a soudu byla v souladu s právními předpisy. Soud se ztotožnil s výkladem ustanovení § 46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, podle něhož správce daně může dodatečně doměřit daň, pokud zjistí nesprávně nižší výši původní daňové povinnosti. Stěžovatel se mylně domníval, že daňové řízení bylo pravomocně uzavřeno, což neplatí, protože nové skutečnosti způsobily nutnost nového doměření. Ústavní soud nepovažuje za porušení práva na spravedlivý proces pouze nepříznivý výsledek rozhodnutí, pokud bylo vydáno v souladu se zákonem.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J. S., zastoupeného advokátem JUDr. M. Z., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 10. 2001, čj. 15 Ca 171/2000-20, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2000, čj. 11973/110/99, dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Lounech č. 990000184 ze dne 22. 6. 1999, čj. 31937/99/201970/1450, a o návrhu na odložení vykonatelnosti dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Lounech č. 990000184, ze dne 22. 6. 1999, čj. 31937/99/201970/1450, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, Finančního ředitelství v Ústí nad Labem a Finančního úřadu v Lounech, jako účastníků řízení, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění
: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, Finančního ředitelství v Ústí nad Labem a Finančního úřadu v Lounech a domáhal se odložení vykonatelnosti napadeného dodatečného platebního výměru finančního úřadu. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 171/2000, a spisový materiál Finančního úřadu v Lounech k projednávané věci, z nichž zjistil následující: Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Lounech č. 990000184, ze dne 22. 6. 1999, čj. 31937/99/201970/1450, byla stěžovateli podle ustanovení § 46 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků") doměřena daň z příjmů za kalendářní rok 1995, a to tak, že doměřený základ daně činí 4.069.794,58 Kč (tj. celkem vyměřeno 6.215.110,58 Kč), doměřená daň činí 1.750.014,- Kč (tj. celkem vyměřeno 2.561.748,- Kč) a doměřená daňová ztráta je nulová. Stěžovatel se proti dodatečnému platebnímu výměru odvolal. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem jej rozhodnutím ze dne 7. 4. 2000, čj. 11973/110/99, změnilo tak, že základ daně za rok 1995 činí 6.613.300,- Kč a dodatečně doměřená daň činí 1.934.782,- Kč. Podle odůvodnění finanční úřad doměřil stěžovateli daň v uvedené výši, neboť stěžovatel neuvedl do výnosů ze sdružení tržby z prodeje nemovitostí ve výši 4.631.347,62 Kč, jejichž část byla poskytnuta k bezplatnému užívání účastníků sdružení. Vzhledem k tomu, že pozemky byly poskytnuty k bezplatnému užívání účastníkům sdružení bez rozlišení cen pozemků, provedl finanční úřad přepočet výnosů a nákladů za sdružení poměrem plochy pozemků poskytnutých k bezplatnému užívání, o kterých bylo účtováno. Na základě smlouvy o sdružení pak provedl přepočet výnosů a nákladů za sdružení poměrem 90 % připadajících na stěžovatele a 10 % na druhého účastníka sdružení a stanovil základ daně. Stěžovatel namítal, že příjem a výdej vztahující se k prodeji těchto pozemků nebyl zachycen v účetnictví sdružení, a proto takový prodej nemusí být považován za příjem při společném podnikání sdružení.Této námitce stěžovatele finanční ředitelství vyhovělo a snížilo proto základ daně stěžovatele podle § 7 zák. č. 586/19962 Sb., o daních z příjmů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), o částku 3.867.013,69 Kč. Zároveň zvýšilo základ daně stěžovatele podle § 10 téhož zákona o částku 4.296.681,87 Kč a celkový základ daně o částku 429.668,18 Kč (podíl výnosů a nákladů druhého účastníka sdružení). Finanční ředitelství odmítlo i námitku stěžovatele, že o daňové povinnosti za rok 1995 bylo již pravomocně rozhodnuto na základě kontroly finančního úřadu platebním výměrem doručeným stěžovateli dne 1. 9. 1997, a že tudíž došlo k porušení § 28 odst. 1 a § 31 odst. 2 a 4 zákona o správě daní a poplatků. Uvedl, že § 28 odst. 1 se vztahuje na situace, kdy o předběžné otázce nerozhoduje správce daně, ale jiný orgán (soud), jehož rozhodnutím je správce daně vázán. Dodatečné vyměření daně podle § 46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků nelze považovat za rozhodnutí, které je v rozporu s ustanovením § 28 odst. 1 téhož zákona. Právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému stanovení na překážku. Na základě kontroly provedené v roce 1996 doměřil finanční úřad daň za rok 1995 z toho důvodu, že stěžovatel neuvedl do celkových příjmů příjmy z prodeje pozemků subjektu M., s.r.o.,. Na základě daňové kontroly v roce 1999 doměřil daň za rok 1995 z toho důvodu, že stěžovatel neuvedl do celkových příjmů příjmy z prodeje dalších pozemků subjektu B., s.r.o., a manželům H. Finanční ředitelství nedospělo ani k závěru, že by došlo k porušení § 31 zákona o správě daní a poplatků. Finanční úřad vycházel z důkazních prostředků předložených stěžovatelem (v rozhodnutí uvedených). Při kontrole v roce 1999 neprověřoval daňovou povinnost stěžovatele na základě dokladů, které byly předmětem kontroly provedené v roce 1996, ale na základě nových zjištění. Proti rozhodnutí finančního ředitelství podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Ten rozsudkem ze dne 4. 10. 2001, čj. 15 Ca 171/2000-20, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že ustanovení § 28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků upravuje postup správce daně, nastane-li situace, kdy je třeba pro účely daňového řízení posoudit otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu (zpravidla soudu nebo jinému správnímu orgánu). Vyskytne-li se v daňovém řízení otázka, o níž již příslušný orgán pravomocně rozhodl, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. V opačném případě má možnost učinit si o takové otázce úsudek sám, nebo dát příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení. Soud dovodil, že uvedené ustanovení nedopadá na projednávaný případ, kdy v téže daňové věci bylo již vydáno dřívější rozhodnutí správce daně o doměření daně za rok 1995, jež nabylo právní moci. Stěžovatel je neprávem považuje za rozhodnutí, jímž je správce daně ve smyslu § 28 odst. 1 věta prvá zákona o správě daní a poplatků vázán a jímž byla s konečnou platností vyřešena daňová povinnost stěžovatele ohledně daně z příjmů fyzických osob za rok 1995. Soud odkázal na obsah ustanovení § 46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků a uzavřel, že umožňuje správci daně nejen dodatečně vyměřit rozdíl mezi původně vyměřenou nesprávně nižší daní a nově stanovenou daní, ale správci daně dokonce ukládá povinnost takto postupovat. Soud rovněž odmítl námitky stěžovatele stran zjištěného skutkového stavu a dokazování. Stěžovatel neuvedl žádné okolnosti, z nichž by bylo možno usoudit, že napadený výměr finančního úřadu porušuje zákon o správě daní a poplatků, že by zjištění skutkového stavu pro tento výměr bylo nedostatečné a že nebyly provedeny další důkazy, jimiž bylo možno rozhodné skutečnosti ověřit. Nevyplývá to ostatně ani z obsahu spisu. Pokud stěžovatel uváděl, že si správce daně v souvislosti s daňovou kontrolou v roce 1996 neopatřil všechny disponibilní důkazní prostředky ke zjištění všech příjmů z prodeje nemovitostí v roce 1995 (např. daňová přiznání k dani z převodu nemovitostí), nenapadá správnost zjištěného skutkového stavu v dodatečném platebním výměru, navazujícím na daňovou kontrolu provedenou v roce 1999, a v rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, které napadl žalobou. Napadá předchozí platební výměr, který již ovšem nabyl právní moci. Uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, v níž užívá obdobné argumenty jako v předchozí žalobě ke krajskému soudu. Tvrdí, že daňové řízení za rok 1995 bylo pravomocně uzavřeno a stěžovateli byla uložena "konečným" platebním výměrem povinnost zaplatit částku 811.734,- Kč. Opětovnou kontrolou zdanění prodeje pozemků za rok 1995 a napadeným platebním výměrem správce daně porušil ustanovení § 28 odst. 1 a § 31 odst. 2 a 4 zákona o správě daní a poplatků. Správní orgány i soud ustanovení § 28 odst. 1 uvedeného zákona nesprávně posoudily. V projednávané věci se objevila předběžná otázka. Tou bylo zaplacení daně z příjmu. Vzhledem k tomu, že věc již byla rozhodnuta, měl být správní orgán I. stupně tímto (svým) rozhodnutím vázán. K porušení ustanovení § 31 odst. 2 a 4 zákona o správě daní a poplatků mělo dojít tím, že soud odmítl navrhovaný důkaz předloženým přiznáním daně z převodu nemovitostí, které měl správní orgán možnost ověřit již při první daňové kontrole. Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, účastníky řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem, Finanční ředitelství v Ústí nad Labem a Finanční úřad v Lounech, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je dle jeho názoru nedůvodná. V odpověď na námitky stěžovatele odkázal soud především na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že stěžovatel patrně skutečně podal v roce 1995 daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí za nemovitosti, za něž byla tržba zohledněna v dodatečném platebním výměru z 26. 8. 1997, ale i za nemovitosti, za něž byla tržba zahrnuta až do příjmů v dodatečném, nyní napadeném platebním výměru. Tato skutečnost ovšem nemohla mít vliv na oprávnění správce daně doměřit další daň z příjmů, které nebyly v daňovém přiznání za rok 1995 uvedeny a k nimž nepřihlédl ani první dodatečný platební výměr z 26. 8. 1997. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedlo, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, dle něhož mělo napadenými rozhodnutími dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv, a s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti. Uvedlo, že správce daně postupoval v souladu s ustanovením § 46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému stanovení na překážku. Při daňové kontrole za rok 1995, provedené v roce 1999, neprověřoval správce daně daňovou povinnost stěžovatele na základě dokladů, které byly předmětem daňové kontroly provedené v roce 1996, ale na základě nových zjištění spojených s tím, že žalobce neuvedl do celkových příjmů příjmy z prodeje dalších pozemků v roce 1995. Finanční úřad v Lounech ve svém vyjádření především poukazuje na to, že stěžovatel nesměřuje proti věcné stránce doměřené daně z příjmů a neuvádí žádné argumenty v tom smyslu, že by prodej pozemků v roce 1995 neměl být zdaněn daní z příjmu fyzických osob. Dále úřad uvádí, že bylo náhodně zjištěno, že stěžovatel prodal v roce 1995 určité nemovitosti, což nebylo předchozí kontrolou v roce 1996 zjištěno. Proto byla provedena další kontrola, zaměřená výhradně na zdanění jeho prodeje pozemků z hlediska daně z příjmu fyzických osob. Na základě kontroly byl vydán napadený výměr. Pokud jde o údajné porušení ustanovení § 28 zákona o správě daní a poplatků, finanční úřad uvedl, že se zcela shoduje se závěry krajského soudu. Správce daně neporušil ani ustanovení § 31 odst. 2 a 4 uvedeného zákona. Postup dle uvedených ustanovení byl dodržen, důkazní prostředky získal správce daně v rámci svého oprávnění dle § 16 a § 36 zákona o správě daní a poplatků. Názor stěžovatele, že jeho práva byla porušena i tím, že správce daně si mohl již při daňové kontrole v roce 1996 ověřit na úseku majetkových daní prodej pozemků, finanční úřad nesdílí. Naopak se domnívá, že je v rozporu s ustanovením § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, dle něhož nese důkazní břemeno daňový subjekt. Finanční úřad se tedy domnívá, že k porušení ústavně garantovaných práv, které tvrdí stěžovatel, nedošlo. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry správních orgánů a správního soudu v souvislosti s výkladem a aplikací ustanovení § 28 odst. 1 a § 31 odst. 2 a 4 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel využil oprávnění domáhat se ochrany svých práv, správní orgány i správní soud jeho námitky a argumenty odpovídajícím způsobem přezkoumaly a podrobně odůvodnily své závěry v napadených rozhodnutích. Z předloženého spisového materiálu, který Ústavní soud přezkoumal, vyplývá, že se správní soud v přezkumném řízení v mezích důvodů uplatněných v žalobě všemi relevantními souvislostmi patřičně zabýval, vypořádal se s žalobními námitkami a vyvodil závěry, jimž z ústavně právního hlediska nelze nic vytknout. K jednotlivým námitkám stěžovatele Ústavní soud především uvádí, že se ztotožňuje se závěrem obecného soudu, podle nějž byl správce daně k dodatečnému doměření daně oprávněn ustanovením § 46 odst. 7, věta první, zákona o správě daní a poplatků. Zjistí-li správce daně po vyměření daně, že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečně daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, a to dodatečným platebním výměrem, a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše. Stěžovatel se mylně domnívá, že zdaňovací období roku 1995 bylo prvním platebním výměrem pravomocně skončeno, a není tedy možné o povinnosti zaplatit daň z příjmů znovu rozhodovat. Ustanovení § 46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků tento postup za daných podmínek umožňuje. Je třeba upozornit, že správní orgán nerozhodoval o totožné věci, neboť předmětem doměření daně byl dříve nezjištěný prodej nemovitostí v roce 1995. Uvedená námitka je proto nedůvodná. Stěžovatel dále spatřuje porušení svých práv v tom, že soud odmítl navrhovaný důkaz předloženým přiznáním daně z převodu nemovitostí, které bylo podáno včas ve prospěch správního orgánu. Ani tuto námitku stěžovatele nepovažuje Ústavní soud za relevantní. I pokud by totiž obecný soud provedl důkaz zmíněným přiznáním daně, oprávnění správce daně dle ustanovení § 46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků doměřit daň z příjmů, jež nebyly dříve zohledněny, by tím nebylo ovlivněno. Ústavní soud tudíž neshledal, že by napadeným rozhodnutím, jímž byla v souladu s ustanoveními o.s.ř. posouzena zákonnost rozhodnutí o doměření daně z příjmu, jakkoli došlo k porušení namítaných článků 36 a 37 Listiny. V prostém uložení dodatečné daňové povinnosti, coby výsledku rozhodnutí pro stěžovatele nepříznivého, nelze spatřovat porušení jeho práva chráněného článkem 36 Listiny základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či, že zaručuje jednotlivci přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám o skutečných hmotněprávních poměrech. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Dle názoru Ústavního soudu byly výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona provedeny v mezích zákona, ústavně konformním způsobem a soud byl po provedeném řízení na základě zjištěného skutkového stavu oprávněn vydat rozhodnutí, které je v důsledku toho nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování. Pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Lounech č. 990000184, ze dne 22. 6. 1999, čj. 31937/99/201970/1450, Ústavní soud má za to, že rozhodnutím ve věci odpadl k vydání takového rozhodnutí důvod. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2002 JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.