II.ÚS 695/15
V PLATNOSTI- MS Praha 7 To 452/2014
- ÚS II.ÚS 695/15
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o zjevně neopodstatněnou žalobu. Soud uznal, že obecné soudy správně odůvodnily zabránění finančních prostředků na účtu, jejichž původ byl podezřelý. Ústavní soud se nezabývá hodnocením skutečností nebo důkazním postupem soudů obecných. Rozhodnutí bylo založeno na zásadě, že ústavní stížnost nemůže být založena na nesouhlasu se skutečnostními závěry soudů.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Ivem Fajmonem, advokátem, se sídlem Ječná 243/39a, 120 00 Praha, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2014 sp. zn. 67 T 98/2012, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. 7 To 452/2014, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2015, stěžovatel napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. 10. 2014 sp. zn. 67 T 98/2012 (dále jen "usnesení obvodního soudu"), kterým bylo rozhodnuto, že podle § 101 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), se zabírají finanční prostředky ve výši 2.929.744,56 Kč na účtu uvedeném ve výroku usnesení obvodního soudu, vedeném u České spořitelny a.s., jehož majitelem je stěžovatel, s tím, že dle § 104 odst. 1 trestního zákoníku zabraná věc připadá státu. Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. 7 To 452/2014 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení obvodního soudu. Jak stěžovatel uvádí, o zabrání bylo rozhodnuto, neboť se dle názoru soudu jedná o prostředky, pocházející z trestné činnosti jeho syna M. Z odůvodnění usnesení obvodního soudu však není patrná jasná argumentace, která soud k tomuto závěru vedla. Provedené důkazy byly hodnoceny selektivně, kdy některým byla věnována větší pozornost, než jiným. Chybí zásadní dokazování stran toho, kým a za jakých okolností peněžní prostředky na předmětném účtu vznikly a kdo je jejich vlastníkem. Soud zcela odmítl vzít v úvahu skutečnost, že syn M. měl k dispozici i jiné prostředky, než ty, získané trestnou činností. Důkazy o původu úspor stěžovatele a jeho manželky jsou soudem přehlíženy a označovány jako nevěrohodné. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. II. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatel zpochybňuje dostatečnost odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, avšak Ústavní soud se k jeho kritice nepřipojuje. Naopak má za to, že úvahy, kterými se obecné soudy ve věci řídily, jsou jasné a přesvědčivé. I když se stěžovatel snaží tvrdit, že soudy provedené hodnocení důkazů bylo selektivní, Ústavní soud má za to, že jejich závěry nevzbuzují pochybnosti o své správnosti ani úplnosti. Stěžovatelova argumentace má charakter polemiky se závěry obecných soudů nacházející se toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2015 Radovan Suchánek v.r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.