II.ÚS 703/02
V PLATNOSTI- KS Plzeň 12 Co 416/2002
- ÚS II.ÚS 703/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nepodal návrh proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, pokud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky. Stěžovatel napadl pouze nižší rozsudky, nikoli rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo posledním prostředkem ochrany práv. Zásada subsidiarity vyžaduje, aby bylo rozhodnutí o posledním prostředku napadnuto před podáním ústavní stížnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti O.F., zastoupeného JUDr. A. F., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2002, sp.zn. 12 Co 416/2002 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 20. 3. 2002, č.j. 7C 255/95-150, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
Stěžovatel se návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2002, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení shora uvedených rozsudků, kterými byl spolu s dalšími dvěma žalovanými zavázán k uzavření dohody s žalobci o vydání předmětných nemovitostí. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal dovolání a ústavní stížnost podává z opatrnosti pro případ, že by dovolání nebylo připuštěno a rovněž požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Ústavní soud ověřil, že dovolání stěžovatele, které bylo Nejvyšším soudem ČR shledáno jako přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., bylo rozsudkem ze dne 17. 6. 2003, 28 Cdo 2475/2002-197, zamítnuto dle § 243b odst. 2 obč. zák. Dle sdělení Okresního soudu Plzeň -sever ze dne 10.12.2003 bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR doručeno právní zástupkyni stěžovatele dne 11. 7. 2003. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR o zamítnutí dovolání ústavní stížností napaden nebyl. Ústavní soud se před přezkoumáním opodstatněnosti ústavní stížnosti zaměřil na zjištění, zda byly splněny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dle § 72 odst. 1 písm. a) cit. zák. je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 uvedeného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Dle ustanovení § 72 odst.4 cit.zák. musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Z uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Pokud je přípustný opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (srov. usnesení ve věci IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331). Pokud tedy stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty. V projednávané věci stěžovatel, jak je jednoznačně zřejmé z petitu ústavní stížnosti i obsahu plné moci, napadl pouze shora citované rozsudky Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever, avšak nikoliv rozsudek Nejvyššího soudu, jakožto rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práv stěžovatele, přestože stěžovatel dovolání za poslední prostředek k ochraně svých práv, který musí vyčerpat ještě před podáním ústavní stížnosti, považoval. Ústavní soud je přitom petitem návrhu (nikoliv jeho odůvodněním) vázán a nemůže jej překračovat, neboť je pouze v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a zda jej napadne ústavní stížností. V dané věci se proto Ústavní soud nemohl meritorně zabývat podanou ústavní stížností, neboť stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, kterým v daném případě byl rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo dovolání stěžovatele zamítnuto. Z těchto důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2004
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.