II.ÚS 71/03
V PLATNOSTI- ÚS II.ÚS 164/01
- ÚS II.ÚS 71/03
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal předchozí procesní prostředky. Soud uznal, že nový soudní řád poskytuje přiměřený prostředek proti nečinnosti správního orgánu. Stěžovatel mohl podat žalobu na ochranu proti nečinnosti, což znamená, že ústavní stížnost není přípustná. Ústavní soud tak nezásah do správního rozhodnutí nevyžaduje.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. C., zastoupeného JUDr. E. J., advokátem, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, za účasti Bezpečnostní informační služby, jako účastníka řízení, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, domáhá, aby Ústavní soud uložil Bezpečnostní informační službě (dále jen BIS) do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí Ústavního soudu ČR vydat rozhodnutí o žádosti stěžovatele ze dne 11. 2. 2001 o příspěvek za službu a zrušil výrok obsažený v poslední větě na straně 2 dopisu ředitele BIS ze dne 21. 11. 2002, č.j. 837/2002-BIS -1 znějící: " Nárok na příspěvek za službu podle zák. č. 100/1970 Sb. nemohl přejít z FMV na FBIS, následně na BIS ČR a konečně ani na BIS, neboť neexistoval" . V ústavní stížnosti uvádí, že od roku 1996 se domáhá, aby mu byl zachován a valorizován příspěvek za službu, který mu byl vyměřen a který mu náleží, včetně zpětného doplacení zvýšených částek. O jeho požadavcích na příspěvku za službu bylo naposledy (negativně ) rozhodnuto dne 27.7.2000 ředitelem BIS a toto rozhodnutí shledal Ústavní soud jako ústavně konformní. Stěžovatel přes uvedené rozhodnutí, dle kterého mu příspěvek pro nedostatek výsluhy let z důvodu neuznané nástupnické posloupnosti nenáleží, podal dne 11. 2. 2001 Ministerstvu vnitra ČR žádost o příspěvek za službu za roky, než přešel k BIS ČR a BIS, neboť i po odečtu let služby u BIS nárok na příspěvek splňoval. Ministerstvo vnitra ČR postoupilo žádost BIS k přímému vyřízení. Ta však o postoupené žádosti přes četné urgence (naposledy 16. 12. 2002) nerozhodla řádným rozhodnutím, tedy způsobem, proti kterému by se stěžovatel mohl bránit řádnými i mimořádnými opravnými prostředky. Stěžovateli byl pouze doručen dopis ředitele BIS ze dne 21. 11. 2002, podle něhož mu příspěvek nenáleží s tím, že není o žádosti stěžovatele nutno rozhodovat správním rozhodnutím. S uvedeným stanoviskem ani hmotněprávním posouzením věci stěžovatel nesouhlasí, a i když jeho služební poměr neskončil přesně dle ust. § 100 odst. 1 písm. a) zák. č. 100/1970 Sb., ze samotné právní úpravy, dle jeho názoru, vyplývá, že má nárok na příspěvek za službu. Ředitel BIS ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že o žádosti stěžovatele o přiznání příspěvku za službu bylo rozhodnuto ředitelem BIS ze dne 27. 7. 2000 a následně 5. 1. 2001 tak, že příspěvek za službu podle zák. č. 527/1992 Sb. stěžovateli nenáleží. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná - sp. zn. II.ÚS 164/01). K žádosti stěžovatele ze dne 21.11.2002 o příspěvek za službu dle zák. č. 100/1970 Sb. uvedl podrobnou argumentaci na podporu svých závěrů, podle kterých nedošlo ke vzniku nároku na příspěvek za službu dle cit. zák., neboť v případě stěžovatele došlo ke skončení služebního poměru jiným způsobem, než se kterým zák. č. 100/1970 Sb. nárok na příspěvek za službu spojil. Dle jeho názoru není dána příslušnost služebního orgánu BIS rozhodovat o uvedené žádosti o příspěvku za službu bývalého příslušníka Sboru národní bezpečnosti podle zák. č.100/1970 Sb., ale pouze o příspěvku za službu podle zákona platného ke dni, kdy služební poměr stěžovatele k BIS ČR skončil podle zák. č. 527/1992 Sb. O žádosti stěžovatele o příspěvek za službu podle zák. č. 527/1992 Sb. bylo vydáno rozhodnutí ředitele BIS dne 27. 7. 2000, č.j. 83-5/2000-BIS-1, přičemž v rámci řízení mu předcházejícím, byla komplexně posouzena žádost stěžovatele o příspěvek za službu a služební orgány se zabývaly i otázkou, zda žadateli skončením služebního poměru k FBIS ke dni 31. 12. 1992 nevznikl i nárok na příspěvek za službu dle zák. č. 100/1970 Sb. Dle názoru služebního orgánu se tak nestalo, a proto povinnost k výplatě příspěvku nemohla na BIS přejít. S argumentací stěžovatele ohledně nároku na příspěvek za službu dle zák. č. 100/1970 Sb. se tedy BIS již vypořádala, a protože nemohla v této věci rozhodovat podruhé, odpověděla na žádost stěžovatele pouze dopisem. Ve vyjádření dále uvedl, že dne 3. 2. 2003 podal stěžovatel u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu a zároveň žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s vyžádaným připojeným spisovým materiálem BIS a dospěl k závěru, že je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost má subsidiární povahu a slouží jako prostředek nápravy eventuálního porušení základních práv a svobod teprve v případě vyčerpání všech ostatních řádných opravných prostředků k ochraně práv stěžovatele. Rovněž v případě "jiného zásahu orgánu veřejné moci", v daném případě spočívajícího dle názoru stěžovatele v nečinnosti správního orgánu odmítajícího vydat správní rozhodnutí, musí být zachována podmínka nemožnosti nápravy tvrzené protiústavnosti jiným způsobem než ústavní stížností. Dne 1. ledna 2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, který v ust. § 4 odst. 1 písm. b) a § 79 a násl. stěžovateli poskytuje procesní prostředek ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Stěžovatel se proto žalobou podanou k příslušnému soudu ve lhůtě stanovené v § 80 odst. 1 cit. zákona může domáhat, aby soud uložil rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí a stanovil k tomu přiměřenou lhůtu. (Dle sdělení účastníka řízení - ředitele BIS stěžovatel žalobu u obecného soudu podal). Za této situace, kdy nová právní úprava správního soudnictví poskytuje přiměřený a účinný prostředek k nápravě stavu, proti kterému stěžovatel brojí, nelze považovat ústavní stížnost za přípustnou. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn nahrazovat působnost obecných soudů, navíc v situaci, kdy jim povinnost dbát na dodržování právního řádu správními orgány a případná náprava nedostatků, je výslovně svěřena zákonem. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítl, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. prosince 2003
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.