II.ÚS 712/05
V PLATNOSTI- NS 28 Cdo 1081/2004
- ÚS II.ÚS 712/05
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyla důvodná. Soud se nezabýval věcnou stránkou návrhu na obnovu řízení, protože dovolání bylo ne přípustné. Stěžovatel nebyl povinen platit soudní poplatek za dovolání, ačkoli byl vyzván k jeho úhradě. Ústavní soud upozornil, že možnost vrácení poplatku existuje i bez podání návrhu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele JUDr. J. K.,zastoupeného JUDr. Jaroslavem Šedivým, advokátem se sídlem v Blansku, Podlesí 9, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 2005, čj. 28 Cdo 1081/2004-99, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení jeho práv, garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 3 C 1087/2002, z něhož zjistil následující: Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. 7. 2003, čj. 3 C 1087/2002-65, byl odmítnut návrh stěžovatele, aby soud povolil obnovu řízení, vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 311/92 a u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Co 286/96, ve vztahu mezi ním (žalobcem) a původní žalobkyní L. K. na straně jedné a žalovaným (Zemědělské obchodní družstvo Hostěnice) na straně druhé. Soud dále rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 1. 2004, čj. 49 Co 363/2003-79, usnesení soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelem podané dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 2005, čj. 28 Cdo 1081/2004-99. Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti tvrdí, že dovolání bylo odmítnuto jako neopodstatněné, poněvadž tu nejsou důvody pro obnovu řízení. Dále pak v textu osvětluje, z čeho dovozuje, že dané důvody naplněny byly (dovolává se svědeckých výpovědí, které nemohly být zohledněny v původním řízení). Dále též namítá, že ačkoli jsou všechna podání dle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, osvobozena od soudních poplatků, byl k úhradě poplatku za dovolání vyzván a musel jej též uhradit. Uvedenou skutečností se dovolací soud nezabýval. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud musel při svém rozhodování vzít v úvahu především skutečnost, že stěžovatel se petitem projednávaného návrhu domáhá pouze zrušení rozhodnutí Nevyššího soudu v jeho věci. Tak tedy stanovil meze přezkumu Ústavního soudu. Tvrdí-li, že jeho dovolání bylo odmítnuto coby neopodstatněné, nutno konstatovat, že takové tvrzení neodpovídá skutečnosti. Jak bylo výše naznačeno, dovolací soud se meritem věci vůbec nezabýval, neboť, posuzuje přípustnost dovolání s ohledem na přechodná ustanovení zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dospěl k závěru, že dovolání není vůbec přípustné (dle § 238a odst. 1 a 2, § 237 ani § 239). Tyto závěry stěžovatel nenapadá a ani Ústavní soud neshledal, že by v jejich souvislosti došlo k vybočení z mezí ústavnosti. Námitkami stran důvodnosti návrhu na obnovu řízení se dovolací soud nezabýval, a proto ani námitky, nyní uplatněné v ústavní stížnosti, nelze považovat za důvodné. Pokud pak směřovaly proti předchozím rozhodnutím obecných soudů, nemohl se jimi Ústavní soud zabývat již jen s ohledem na stěžovatelem vymezený petit ústavní stížnosti. Nutno však coby obiter dictum dodat, že i pokud by stěžovatel tato rozhodnutí do petitu své ústavní stížnosti zahrnul, Ústavní soud by jeho návrh ve vztahu k nim musel považovat za pozdně podaný. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo v daném případě ze zákona přípustné, odvíjela se lhůta pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (tj. od 4. 3. 2004). K zaplacení soudního poplatku z dovolání byl stěžovatel vyzván usnesením ze dne 5. 4. 2004, čemuž stěžovatel vyhověl. Vzhledem k tomu, že o dané povinnosti bylo rozhodnuto samostatným usnesením, které stěžovatel nenapadá v ústavní stížnosti (ostatně pokud by tak nyní činil, bylo by to zjevně po lhůtě k tomu určené), Ústavní soud není oprávněn se danou námitkou věcně zabývat. Připomíná však, že ačkoli proti danému usnesení nebylo odvolání přípustné, existuje možnost postupu dle § 10 odst. 1 a 2 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, dle něhož soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek. Z účtu soudu vrátí soud obdobně i poplatek, popřípadě přeplatek na poplatku zaplaceném kolkovou známkou. Poplatek ani přeplatek na poplatku se nevrací, nepřevyšuje-li částku 50 Kč, s výjimkou uvedenou v odstavci. Soud vrátí poplatek z účtu soudu i tomu, kdo jej zaplatil na základě nesprávné výzvy soudu nebo na základě nesprávného rozhodnutí soudu, kterým mu byla tato povinnost uložena. O vrácení poplatku rozhoduje, a to i bez podání návrhu, soud, který vydal nesprávnou výzvu nebo rozhodnutí. Nesprávné rozhodnutí o povinnosti zaplatit poplatek soud současně zruší. Dle odst. 8 cit. ust. poplatek ani přeplatek na poplatku nelze vrátit po uplynutí 10 let od konce kalendářního roku, v němž byl zaplacen. Jeví-li se tedy stěžovateli postup soudu nesprávným, má stále možnost se domáhat ochrany popsanou cestou. Jak tedy bylo výše uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. února 2006 S t a n i s l a v B a l í k, předseda senátu