II.ÚS 723/11

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti obchodní společnosti Flux, spol. s r. o., se sídlem Musílkova 167/13, Praha, zastoupené JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem, se sídlem v Osově, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 308/2010-95 ze dne 23. listopadu 2010, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 30 C 298/2007-73 ze dne 13. dubna 2010, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. března 2011 a na výzvu doplněnou podáním ze dne 7. července 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta její žaloba o zaplacení 12.500 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nesprávný postup správce daně. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Stěžovatelka tvrdí, že předmětnými rozsudky byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje, že v roce 2002 s ní vedl správce daně několik vytýkacích řízení, prováděl daňové kontroly a postupoval přitom nesprávným způsobem a vydal nezákonná rozhodnutí. Následně se proto stěžovatelka domáhala náhrady škody za nezákonná rozhodnutí v daňovém řízení a to ve výši, jež představovala odměnu jejího zástupce v tomto řízení, již analogicky vypočetla z advokátního tarifu. Oním zástupcem byla obchodní společnost ARIADNA, s. r. o., která v dané době měla jako předmět podnikání daňové poradenství prováděné daňovým poradcem Ing. J. Š., a za niž v té době jednal její jednatel J. J. Obecné soudy nárok nepřiznaly s tím, že ani J. J. ani obchodní společnost neměli nárok na odměnu jako daňoví poradci zastupující stěžovatelku v řízení před správcem daně.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že byla v řízení před územním finančním orgánem zastupována obecným zmocněncem, protože právnická osoba daňovým poradcem a zástupcem účastníků v té době být nemohla. Namítá, že vykonávání daňového poradenství právnickými osobami bylo v dané době možné na základě § 56 obchodního zákoníku, což byl právě případ obchodní společnosti ARIADNA, s. r. o.

4. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).

6. V daném případě je významné, že tuzemský právní řád v rozhodném období prošel určitým vývojem. Ten započal tím, že daňovým poradcem mohl být původně v režimu zákona ČNR č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, jen fyzická osoba (§ 3 odst. 2). V návaznosti na to zákon ČNR č. 337/1992 o správě daní a poplatků rozeznával zastupování na jedné straně daňového poradce, advokáta (anebo komerčního právníka) a na straně druhé obecného zmocněnce, jejichž postavení nebylo zcela totožné (§ 10 a 11). Tato koncepce přitom odpovídala koncepci ostatních speciálních povolání "právní pomoci", která rovněž mohly vykonávat jen fyzické osoby. V téže době byla ovšem zakotvena v § 30 odst. 2 a 56 odst. 3 obchodního zákoníku možnost, aby vznikla právnická osoba s předmětem podnikání, "které podle zvláštních předpisů mohou vykonávat pouze fyzické osoby, jen ... s pomocí osob, které jsou k tomu oprávněny podle těchto předpisů." Z úřední činnosti ani z rozhodovací činnosti obecných soudů či názorů doktríny není Ústavnímu soudu známo, že by v dané době za obdobné regulace např. byla založena právnická osoba s předmětem podnikání "advokacie", a to za použití uvedeného ustanovení obchodního zákoníku. Taková situace však nastávala v oblasti znalecké (rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. Cmz 38/92 ze dne 15. října 1993 in PrRo 1993: 4, 135) a v oblasti daňového poradenství (Neužil, R.: Právnické osoby v daňovém poradenství in Daňový expert 2010, 5: 20; aj.). Teprve novelou č. 270/2007 Sb. v zákoně o správě daní a poplatků byl přiznán právnické osobě, "která oprávněně vykonává daňové poradenství" statut kvalifikovaného zástupce v řízení. V souvislosti s tím bylo novelou č. 189/2008 Sb. v zákoně o daňovém poradenství umožněno vykonávat daňové poradenství také obchodním společnostem nebo družstvům, "která daňové poradenství vykonávají pomocí daňových poradců, a která mají tuto činnost jako předmět podnikání zapsánu do obchodního rejstříku podle zvláštního předpisu". Doktrína je doposud rozpačitá z toho, jak vlastně byl do uvedené zákonné úpravy regulován výkon daňového poradenství právnickými osobami, které měly uvedený předmět podnikání zapsán v obchodním rejstříku v režimu § 30 odst. 2 a 56 odst. 3 obchodního zákoníku, jak bylo uvedeno výše. Nepochybné je, že takovým právnickým osobám bylo umožněno zastupovat daňové dlužníky v řízení před územními finančními orgány, což je i v posuzovaném případě nesporné.

7. Při vědomí výše uvedeného vyšly obecné soudy obou stupňů důsledně z toho, že v posuzovaném řízení před územním finančním orgánem nebyla stěžovatelka zastoupena daňovým poradcem podle zákona ČNR č. 523/1992 Sb. a zákona ČNR č. 337/1992 Sb., neboť ty neumožňovaly zastupování skrze právnické osoby jako daňové poradce, a že proto stěžovatelce nenáleží nárok na škodu ve výši odměny vyplacené obchodní společnosti ARIADNA, s. r. o., za zastupování v řízení před územním finančním orgánem. Obecné soudy tudíž rigorózně vyložily zásadu plynoucí z čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, která orgánům veřejné moci ukládá jednat v mezích a způsoby, jež ukládá zákon. S ohledem na tuto ústavní zásadu lze výklad a rozhodnutí obecných soudů tudíž považovat za ústavně souladné.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. srpna 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu