II.ÚS 728/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Maxe Hillebranda, zastoupeného Mgr. Davidem Vavřínkou, advokátem, sídlem Urxova 430/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024, č. j. 21 Cdo 3393/2023-353, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, č. j. 23 Co 85/2020-229 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 8. 10. 2019, č. j. 6 C 454/2018-180, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení a společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru u žalované společnosti X (dále též jen "vedlejší účastnice"), která mu byla dána podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZP") z důvodu změny organizační struktury zaměstnavatele.

2. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 8. 10. 2010, č. j. 6 C 454/2018-180 žalobu zamítl, když vyšel z toho, že stěžovatel vykonával u žalované práci ředitele obchodního zastoupení. Dne 1. 5. 2018 vydala žalovaná organizační opatření, kterým rozšířila stávající funkci stěžovatele o péči o klíčové zákazníky ("key account") s tím, že běžnou agendu funkce dosavadního ředitele obchodního zastoupení a další nové úkoly převezme Ing. Ivan Skopal. Ten byl přijat dne 1. 5. 2018 jako "nástupce současného vedoucího pobočky". Dne 31. 8. 2018 rozhodla žalovaná o restrukturalizaci společnosti za účelem zvýšení efektivnosti práce, čímž došlo ke zrušení pracovní pozice stěžovatele. Funkce ředitele, zahrnující funkci dosavadního ředitele obchodního zastoupení a manažera klíčových zákazníků, zanikla ke dni 1. 11. 2018. Tyto činnosti neměly být do budoucna samostatnou pracovní náplní a veškeré činnosti vykonávané stěžovatelem převzal Ing. Skopal.

3. Okresní soud dospěl k závěru, že cílem organizační změny ze dne 31. 8. 2018 nebylo ukončení pracovního poměru se žalobcem, ale reálné provedení změny, když byla realizována celková reorganizace pobočky v návaznosti na změny učiněné i u dalších poboček ve střední Evropě. Byl změněn způsob komunikace mezi klienty a způsob vyřizování objednávek. Na pozici manažera pro jednání s klíčovými zákazníky nebyl přijat žádný nový zaměstnanec a péče o klíčové klienty je zajištěna přímo z Rakouska. Z uvedených důvodů dospěl okresní soud k závěru, že v důsledku provedené organizační změny se stal žalobce nadbytečným.

4. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 23 Co 85/2020-229, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části týkající se nákladů řízení, jinak jej potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že se žalovaná otázkou zefektivnění své činnosti na území ČR zabývala dlouhodobě, pročež se rozhodla posílit řídící tým o Ing. Ivana Skopala. Vzhledem k tomu, že tato změna nepřinesla kýžený efekt, bylo dne 31. 8. 2018 přikročeno k další organizační změně, kterou byla zrušena pracovní pozice stěžovatele. Odvolací soud považoval za prokázané, že cílem organizačních kroků žalované v roce 2018 bylo zefektivnění práce, a nikoliv ukončení žalobcova pracovního poměru. K tomu došlo až v okamžiku, kdy předchozí organizační opatření nevedla k vytýčenému cíli.

5. Na základě podaného dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2022, č. j. 21 Cdo 3710/2020-274, předchozí rozsudky zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 6 C 454/2018-303, rozhodl tak, že výpověď z pracovního poměru ze dne 31. 8. 2018 daná stěžovateli je neplatná. K podanému odvolání Krajský soud v Praze rozhodnutím ze dne 27. 6. 2023, č. j. 23 Co 38/2023-327, rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024, č. j. 21 Cdo 3993/2023-353, odmítnuto. Nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2349/24 byla předchozí rozhodnutí obecných soudů zrušena a věc byla vrácena do procesního stavu, v němž naposledy rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 23 Co 85/2020-229. Věcí se opětovně zabýval Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 17. 12. 2025, č. j. 21 Cdo 2363/2025-473, dovolání odmítl. Vyšel přitom z toho, že stěžovatel nepřípustně polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů a s hodnocením provedených důkazů. Dovolatel podle Nejvyššího soudu uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je jako jediný přípustný uveden v § 241a odst. 1 větě první o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud konstatoval, že kritiku právního posouzení věci nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud. Dovolání stěžovatele neshledal Nejvyšší soud přípustným. II.

6. Stěžovatel poukázal v ústavní stížnosti na rozpor mezi kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2022, č. j. 21 Cdo 3710/2020-274, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2025, 21 Cdo 2363/2025-473, kdy soud totožné dovolání posoudil zcela odlišně. Dovolací soud podle stěžovatele řádně nevysvětlil, proč totožné dovolání považuje jednou za přípustné a podruhé za nepřípustné takové závěry jsou podle stěžovatele nepřezkoumatelné. Stěžovatel má za to, že obecné soudy nezohlednily tu skutečnost, že Ing. Skopal nastoupil do pracovního poměru k žalované na pozici "nástupce současného vedoucího pobočky", přičemž takto explicitně byl označen jeho druh práce v pracovní smlouvě ze dne 27. 2. 2018. Zaměstnavatel uměle navýšil počet zaměstnanců na pozici vedoucího pobočky, aby následně mohl další organizační změnou rozhodnout o nadbytečnosti stěžovatele. Podle jeho mínění nebyla ve věci naplněna příčinná souvislost mezi rozhodnutím o organizační změně a nadbytečnosti. Soudy se řádně nezabývaly blízkou časovou sousledností a časovou návazností přijetí Ing. Skopala a následnou organizační změnou. Po nástupu Ing. Skopala se měl stěžovatel starat o klíčové zákazníky, přičemž jeho nové pozici manažera klíčových zákazníků nebyla nikdy přizpůsobena pracovní smlouva. Stěžovatel tak i nadále konal práci ředitele obchodního zastoupení v plném rozsahu tak, jak to činil před nástupem Ing. Skopala. Stěžovatel zdůraznil, že již v rozhodnutí o provedení vnitřních organizačních změn ze dne 31. 8. 2018 bylo ze strany zaměstnavatele uvedeno, že k 1. 11. 2018 bude tuto funkci vykonávat Ing. Skopal. Z uvedeného stěžovatel vyvozuje, že pozice ředitele obchodního zastoupení byla pro zaměstnavatele i nadále potřebná. Pouze tvrzenou nadbytečností stěžovatele a zrušením pozice ředitele obchodního zastoupení a manažera klíčových zákazníků ke dni 1. 11. 2018 vzniklo pracovní místo a pozice pro Ing. Skopala. Z provedeného dokazování je podle stěžovatele zřejmé, že důvodem pro ukončení pracovního poměru byla dlouhodobá nespokojenost s pracovními výkony stěžovatele (§ 52 písm. f) ZP), a nikoliv provádění organizační změny (§ 52 písm. c) ZP). Pro ukončení pracovního poměru z důvodu uvedeného v § 52 písm. f) ZP však nebyly splněny podmínky. Stěžovatel má za to, že obecné soudy nezohlednily okolnosti konkrétního případu a důkazy svědčící o účelovosti jednání zaměstnavatele. Uvedeným postupem mělo být zasaženo do práva na spravedlivý proces, který je stěžovateli garantován čl. 36 Listiny základních práv a svobod. III.

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. V rozhodovací praxi Ústavní soud již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn.

III. ÚS 23/93 ze dne

1. února 1994 (N 5/1 SbNU 41)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, zasahuje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Do pravomoci Ústavního soudu však nespadá hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nálezy sp. zn.

IV. ÚS 570/03 ze dne

30. června 2004 (N 91/33 SbNU 377), sp. zn.

III. ÚS 173/02 ze dne

10. října 2002 (N 127/28 SbNU 95)].

9. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

10. Pokud má stěžovatel napadené usnesení Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelné, neboť na rozdíl od rozsudku téhož soudu ze dne 27. 5. 2022, č. j. 21 Cdo 3710/2020-274, nepovažovalo dovolání za přípustné, je nutno uvést, že stěžovatelem odkazovaný rozsudek dovolacího soudu byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2349/24, jako protiústavní. V situaci, kdy rozsudek Nejvyššího soudu, jehož se stěžovatel dovolává, de iure neexistuje, je jeho námitka bezpředmětná.

11. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom smyslu, že obecné soudy se nezabývaly jeho námitkou, podle níž měl Ing. Skopal v pracovní smlouvě uvedenu pozici "nástupce současného vedoucího pobočky". To však bez dalšího podání výpovědi z organizačních důvodů samo o sobě nevylučuje. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy zabývaly širšími okolnostmi případu, a to, zda byly u zaměstnavatele dány reálné podmínky, jimiž by bylo možné výpověď z organizačních důvodů odůvodnit. Nejvyšší soud vyzvedl, že byla provedena celková reorganizace fungování pobočky s návazností na změny učiněné i u dalších poboček ve střední Evropě, byl zcela změněn způsob komunikace s klienty, zcela změněn způsob vyřizování objednávek" ("péče o klíčové klienty je nyní zajištěna zaměstnanci přímo z Rakouska"), z nichž rovněž vycházel odvolací soud - srov. body 34 a 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu]. Stěžovatel tak ve své ústavní stížnosti nepřípustně polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a s hodnocením provedených důkazů. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že Alfred Skaral ve své výpovědi zasadil prováděnou reorganizaci do širšího kontextu a v logických souvislostech popsal proces, jímž zaměstnavatel dospěl k závěru o potřebě provedení organizační změny na pobočce v České republice.

12. Stěžovatel Ústavnímu soudu nepředkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci; jeho podání představuje pouhou polemiku se skutkovými zjištěními a s běžným právním posouzením věci [konkrétně s posouzením důvodů pro rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. c), respektive písm. f) ZP]. Takto koncipovaná ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Podstatnou část svých námitek přitom stěžovatel uplatnil již v předchozím řízení. Obecné soudy se s nimi podrobně vypořádaly a Ústavní soud nemá jejich závěrům z ústavněprávního hlediska co vytknout.

13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu