II.ÚS 771/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele a) M. B. a stěžovatelky b) obchodní společnosti X, obou zastoupených JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, sídlem Hloubětínská 1/38, Praha 14, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-východ ze dne 16. 2. 2026 č. j. ZT 343/2025-150, za účasti Okresního státního zastupitelství Praha-východ, a jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí státního zastupitelství. Podle jejich názoru jeho vydání porušilo jejich ústavně zaručená práva uvedená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývá, že Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, oddělení hospodářské kriminality ("policie") usnesením ze dne 27. 11. 2025 č. j. KRPS-274421-56/TČ-2024-011581 vydaným podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájila trestní stíhání stěžovatelů pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu, a to jednáním popsaným ve výrokové části tohoto usnesení.

3. K instančním stížnostem stěžovatelů ve věci rozhodovalo Okresní státní zastupitelství Praha-východ ("okresní státní zastupitelství"), které stížnosti zamítlo podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodné.

4. Stěžovatelé se závěry státního zastupitelství v trestním řízení nesouhlasí a napadají je ústavní stížností. Namítají, že se nevypořádalo s otázkou, zda stíhaný skutek představuje dokonaný či nedokonaný trestný čin. Ani ze znaleckého posudku, na který orgány činné v trestním řízení odkázaly, navíc nejsou zřejmá žádná fakta ohledně vylákání nadměrného odpočtu. Usnesení je nesrozumitelné a nelogické. Stěžovatelé namítali, že pokladní doklady dodavatelů byly opatřeny nezákonně.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. Institut zjevné neopodstatněnosti umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v jejímž rámci může Ústavní soud obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení orgánů činných v trestním řízení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je se skutečnostmi vyplývajícími z dosavadního průběhu trestního řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud předně připomíná závěry své ustálené judikatury, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 nebo usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99 a další). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, v nichž se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

9. Při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud tuto zmíněnou zdrženlivost prolomil pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02). Jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze přitom podle naposledy citovaného nálezu spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy obecným a povšechným způsobem, jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno apodiktickým a v podstatě nicneříkajícím závěrem, dle něhož byl napadený postup shledán zcela oprávněným, aniž by bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud v obecné rovině opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.

10. Současně je vhodné doplnit, že pokud jde o otázku podrobnosti odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, tak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že na tato usnesení nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu totiž rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Slovní spojení "dostatečně odůvodněn" v této fázi trestního stíhání znamená, že se nevyžaduje jednoznačný závěr, že osoba je pachatelem. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání; trestná činnost tedy "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (§ 176 tr. řádu; srov. usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03). Z hlediska ústavních garancí základních práv je totiž podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 160 odst. 1 věta druhá tr. řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.

11. Podle § 160 odst. 1 tr. řádu platí, že nasvědčují-li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán o zahájení trestního stíhání. V dané fázi řízení není nezbytná absolutní jistota orgánu činného v trestním řízení, pro zahájení trestního stíhání je rozhodná existence vyššího stupně podezření, které je dalším řízením potvrzeno či vyvráceno.

12. Postup policie v posuzované věci splňuje zákonné požadavky uvedeného ustanovení, v rozhodnutí orgány činné v trestním řízení popisují komplexně jednání, zabývají se i zásadními důkazy a z nich plynoucími důvody pro trestní stíhání stěžovatelů. Státní zastupitelství sdílelo vyslovené poznatky policejního orgánu i z nich vyvozené závěry; v napadených rozhodnutích dostatečně reagovalo na námitky stěžovatelů, které vyhodnotilo nyní jako nedůvodné.

13. Ústavní soud v napadeném rozhodnutí nenachází závažné pochybení a nezjistil žádný exces. Vyslovené závěry orgánů činných v trestním řízení nejsou hrubě nepřiléhavé a nevykazují znaky svévole či libovůle. Nezjistil tak pochybení, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah. Závěry státních zastupitelství nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení základních práv stěžovatelů.

14. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu