II.ÚS 783/18

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o návrhu stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Ilonou Nohelovou, advokátkou se sídlem Na Květnici 1113/8, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2017 č. j. 4 To 282/2017-756, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 3. 2018, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 (sic!) Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 1. 2017 č. j. 18 T 171/2015-688 uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců; rovněž mu byla uložena povinnost uhradit poškozeným škodu v celkové výši cca 779 000 Kč. O odvolání stěžovatele a státního zástupce rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že prvostupňové rozhodnutí zrušil ve výroku o způsobu výkonu tresu a nově rozhodl, že stěžovatel se zařazuje do věznice s ostrahou; odvolání stěžovatele zamítl. Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel podal v době následující po podání ústavní stížnosti dovolání, o němž bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto usnesením ze dne 26. 6. 2018 č. j. 4 Tdo 720/2018-38. Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na zákonného soudce, neboť je přesvědčen, že ve věci rozhodovaly místně nepříslušné soudy. Je přesvědčen, že v předmětné věci nebylo možné určit místní příslušnost soudu na základě § 18 odst. 1 trestního řádu, dle něhož "řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán," pročež měly obecné soudy určit svou místní příslušnost podle § 18 odst. 2 trestního řádu. Kdyby postupovaly podle § 18 odst. 2 trestního řádu, tak by dle stěžovatele musely dospět k závěru, že místně příslušným soudem pro řízení v prvním stupni je Okresní soud v Chrudimi.

4. Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání, které stanovuje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu).

5. Ústavní soud dospěl k závěru, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je nepřípustným návrhem ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

6. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Z obsahu vyžádaného soudního spisu sp. zn. 18 T 171/2015 vyplývá, že stěžovatel námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu ve Znojmě jakožto soudu prvního stupně v průběhu trestního řízení vůbec nevznesl. Jistý náznak uplatnění této námitky před obecnými soudy lze najít až v dovolání stěžovatele k Nejvyššímu soudu, kdy pouze v petitu lakonicky poznamenal, že "navrhuje, aby (...) vzhledem k místní nepříslušnosti Okresního soudu ve Znojmě i Krajského soudu v Brně přikázal místně příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl." S ohledem na ustanovení § 222 odst. 1 věty druhé o. s. ř. však nelze tento postup stěžovatele považovat za řádné a zejména včasné uplatnění námitky místní nepříslušnosti před obecnými soudy [srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017 č. j. 8 Tdo 745/2017-33, bod 15]. Ústavní soud ve své judikatuře opakované dovodil, že zásah Ústavního soudu nastupuje jako prostředek ultima ratio až po vyčerpání všech ostatních prostředků, které platné právo poskytuje k ochraně práv. Bylo by zásahem do pravomoci ostatních státních orgánů a narušením ústavního principu dělby moci, kdyby Ústavní soud zasahoval i v situaci, kdy ostatním státním orgánům (např. trestním soudům) nebyla dána příležitost rozhodnout o sporné otázce podústavního práva v situaci, kdy se fyzická nebo právnická osoba domnívá, že došlo k nezákonnému zásahu do jejího práva. Zjednodušeně řečeno, osoba musí nejprve řádně vyčerpat všechny procesní či jiné právní postupy, a teprve poté, co se svými námitkami neuspěje, se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud. Není přípustné, aby tyto námitky a argumenty, ač byly stěžovatelce k dispozici již v předchozí době, byly poprvé předloženy až v ústavní stížnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2111/07 ze dne 2. 10. 2008 (N 160/51 SbNU 3) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1256/12 ze dne 27. 9. 2013]. Stěžovatelova nová námitka místní nepříslušnosti výše uvedených soudů, která je současně jedinou námitkou uplatněnou v ústavní stížnosti, je tedy dle judikatury Ústavního soudu nepřípustná.

8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. února 2019 Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj