II.ÚS 795/06
V PLATNOSTI- OS Olomouc 12 C 241/2002-349
- KS Ostrava 12 Co 312/2004-458
- ÚS II.ÚS 795/06
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty určené zákonem. Lhůta začala běžet dnem následujícím po doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, které bylo v tomto případě rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soud zdůraznil, že zastavení řízení Nejvyšším soudem nebylo rozhodnutím o dovolání, které by mohlo ovlivnit počátek běhu lhůty. Stížnost byla proto odmítnuta jako nepřípustná, a proto soud nemohl rozhodnout ani o náhradě nákladů právního zastoupení.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 9. ledna 2007 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti M. Ř., zastoupeného JUDr. Vladislavem Petrů, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Pískách 49, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 24. 5. 2005, č. j. 12 Co 312/2004-458 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2003, č. j. 12 C 241/2002-349, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se domáhal zrušení shora uvedených rozsudků, jimiž nebylo vyhověno jeho žalobě na náhradu škody, a žádal též, aby mu Ústavní soud: "přiznal náhradu nákladů právního zastoupení dle ust. § 82 zákona o Ústavním soudu". Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále "zákon o Ústavním soudu"), počíná běžet dnem následujícím po dnu doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel v ústavní stížnost sám uvedl, že jeho právní zástupce napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 12 Co 312/2004-458 obdržel dne 29. 8. 2005. Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě dne 6. 12. 2006, tedy zcela zjevně po lhůtě stanovené zákonem pro její včasné podání. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že nevyhověl výzvě Nejvyššího soudu ČR, aby podal dovolání prostřednictvím právního zástupce a Nejvyšší soud ČR poté řízení o jím podaném dovolání zastavil. Podle stěžovatele tak byly odstraněny překážky pro projednání této ústavní stížnosti, neboť Nejvyšší soud ČR "ve věci nerozhodoval". Z usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. III. ÚS 531/05 vyplývá, že ústavní stížnost podaná týmž stěžovatelem a v téže věci byla odmítnuta jako nepřípustná, neboť v době rozhodování Ústavního soudu u Nejvyššího soudu ČR probíhalo pod sp. zn. 25 Cdo 2474/2005 dovolací řízení. Současně byl stěžovatel v citovaném usnesení poučen, že podle ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu: "byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." K této zákonem předvídané situaci však nedošlo, neboť Nejvyšší soud ČR dovolací řízení zastavil. Za této procesní situace však stěžovatel nemohl odvíjet počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o zastavení řízení, neboť nešlo o rozhodnutí, které má na mysli ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v jehož rámci se stěžovateli dostalo poučení od Ústavního soudu. Toto rozhodnutí bylo předvídatelným důsledkem stěžovatelem nesplněné procesní povinnosti. V řízení o ústavní stížnosti totiž nelze pominout, že stěžovatel nepodal řádné dovolání, neboť nebyl zastoupen a nevytvořil tak potřebnou podmínku řízení. Ostatně ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v jehož rámci se dostalo stěžovateli poučení, je interpretačně jednoznačné. Ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu lze z hlediska zachování lhůty pro její podání úspěšně podat jen tehdy, bylo-li o dovolání rozhodnuto tak, že bylo odmítnuto z důvodů, které závisí na uvážení Nejvyššího soudu ČR. V daném případě Nejvyšší soud ČR řízení však zastavil, neboť dovolání nebylo formálně řádné. Na takový případ však nedopadá ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož aplikovatelnost zmařil sám stěžovatel svou nečinností v řízení před Nejvyšším soudem ČR. Vzhledem k této evidentní skutečnosti nebyl stěžovatel vyzýván k odstranění vady ústavní stížnosti, která spočívala v absenci plné moci. Vzhledem k výše uvedenému (a aniž by se Ústavní soud mohl zabývat podstatou věci) odmítl soudce zpravodaj návrh jako podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání (§ 43 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Protože byla stížnost odmítnuta, nemohl se Ústavní soud zabývat stěžovatelovým návrhem, aby náhradu nákladů jeho zastoupení zaplatil stát (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. ledna 2007 Eliška Wagnerová, v.r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.