II.ÚS 812/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala, o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Arturem Ostrým, advokátem, sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024 č. j. 3 Tdo 754/2024-887, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. 7 To 126/2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 1. 2024 sp. zn. 41 T 15/2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 1. 2024 sp. zn. 41 T 15/2023 uznán vinným pod bodem I.1 výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Pod bodem I.2 výroku o vině byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a pod bodem I.3 výroku o vině byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za to soud stěžovatele odsoudil podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu úředníka Probační a mediační služby. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku soud stěžovateli uložil, aby se ve zkušební době podrobil vhodným programům psychologického poradenství. Pod bodem II. výroku o vině soud stěžovatele podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (skutek 4. obžaloby), neboť tento skutek není trestným činem. Pod bodem III. výroku o vině byly poškozené podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázány se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku se odvolal stěžovatel, státní zástupce i poškozené. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. 7 To 126/2024 tak, že podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve zprošťujícím výroku uvedeném pod bodem II. a podle § 222 odst. 2 tr. ř. skutek kvalifikovaný v obžalobě jako přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku postoupil Úřadu městské části Praha. Odvolání stěžovatele a poškozených soud zamítl.

4. Proti usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud jej usnesením ze dne 20. 11. 2024 č. j. 3 Tdo 754/2024-887 jako zjevně neopodstatněné odmítl.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy výslechem nezainteresovaných svědků nabízejících nezaujatý vhled do rodinných poměrů. Odůvodnění soudů o neprovedení důkazů stěžovatel shledává nedostatečným.

6. Odsuzující rozsudek podle něj stojí výlučně na svědeckých výpovědích poškozené a dcery, které jsou však v rozporu s jinými provedenými důkazy. Tyto výpovědi je přitom třeba vnímat v souvislosti s předcházejícím jednáním těchto svědkyň vůči jeho osobě. Je přesvědčen, že poškozená sleduje svojí výpovědí majetkové cíle v rámci vypořádání společného jmění manželů, konkrétně se snaží dosáhnout jeho disparitního rozdělení. Z jeho odsouzení by tak profitovala nejen bývalá manželka, ale rovněž obě jeho dcery, které s ní jednají ve shodě. V situaci tvrzení proti tvrzení přitom soudy musí při hodnocení důkazů a věrohodnosti svědeckých výpovědí postupovat nanejvýš obezřetně a ctít presumpci neviny.

7. Ve vztahu ke skutku pod bodem I.1. výroku o vině stěžovatel uvedl, že existuje pouze jediný přímý důkaz, a to výpověď poškozené, která však s ohledem na její zainteresovanost nemůže jako jediný důkaz stačit k tomu, aby byl uznán vinným. Dále stojí obžaloba pouze na nepřímých důkazech, zejména výpovědi mladší dcery. Stěžejním znakem, kterým se vyznačuje trestný čin týrání, je neměnná asymetričnost rolí mezi osobou týrající a osobou týranou. Tato podmínka však nebyla v projednávané věci splněna, neboť mezi ním a poškozenou nebyla jednoznačně rozdělena role agresora a role oběti. Poškozená byla často tím, kdo eskaloval či vyvolal konflikt prostřednictvím různých naschválů, lží a pletich. Jeho jednání vůči poškozené bylo reakcí na jí vyvolávané konflikty a skandály a rozhodně nebylo vedeno úmyslem způsobit jí těžké příkoří.

8. Pokud se týká skutku pod bodem I.2. výroku o vině, stěžovatel i zde namítá, že výpověď poškozené dcery je jediným přímým důkazem, je potvrzována pouze její matkou, kdy obě mají na výsledku trestního řízení zájem. Za nesprávné považuje i právní posouzení skutku jako trestného činu týrání svěřené osoby.

9. Vady právního posouzení shledává stěžovatel i u skutku pod bodem I.3. výroku o vině týkajícího se trestného činu ohrožování výchovy dítěte. Namítá, že hádky až na výjimky iniciovala matka poškozené dcery.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů.

11. Stěžovatel ústavní stížností brojí zejména proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Zásadně jsou to příslušné obecné soudy, které hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

12. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudku obvodního soudu a usnesení městského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Obecné soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Podrobně se přitom věnovaly i posouzení věrohodnosti poškozených. K návrhům obhajoby na provedení dalšího dokazování obecné soudy (zejména pak Nejvyšší soud na str. 16 a 17 usnesení) dostatečně vyložily, proč jej považovaly za nadbytečné (svědci by se vyjadřovali k tomu, co slyšeli od jiných osob, nebo se důkazy netýkaly rozhodných skutkových zjištění podstatných pro naplnění znaků trestných činů). Nejedná se tedy o tzv. opomenuté důkazy. Je totiž primárně na soudech, aby rozhodly, které důkazy ke svému rozhodnutí potřebují a které nikoliv. Pouhý nesouhlas stěžovatele s postupem soudů zásadně věc do ústavní roviny neposouvá (srov. usnesení ze dne 5. 5. 2025, sp. zn. I. ÚS 911/25, usnesení ze dne 30. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 1097/24, usnesení ze dne 2. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2242/24 a další). Platí, že soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

13. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. Hlouběji se pak věnoval znakům, kdy rovnocenné postavení partnerů v tzv. italské domácnosti vybočí z rámce běžných hádek a je již možné hovořit o mocenské asymetrii vztahu pachatel - oběť a je namístě trestněprávní postih. Intenzitu a délku zlého nakládání stěžovatele s poškozenou dovolací soud jednoznačně vyhodnotil jako naplňující znaky stíhaného zločinu i s odkazy na svou judikaturu. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.

14. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele. Jeho ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu