II.ÚS 830/13
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Náprava právního porušení byla možná prostřednictvím stížnosti, která byla již rozhodnuta. Soud se nezabýval věcnou stránkou sporu, protože stížnost byla nepřípustná. Rozhodnutí bylo založeno na § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem o ústavní stížnosti J. Š., t. č. ve Věznici Opava, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, Ostrava - Moravská Ostrava, proti jinému zásahu Krajského soudu v Plzni spočívajícímu v nerozhodnutí o stěžovatelově účasti na amnestii prezidenta republiky a v nezastavení jeho trestního stíhání, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že Krajský soud v Plzni jiným zásahem spočívajícím v nerozhodnutí o stěžovatelově účasti na amnestii prezidenta republiky a v nezastavení jeho trestního stíhání dle článku II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 publikovaného pod č. 1/2013 Sb. porušil stěžovatelovo právo dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se domáhá, aby Ústavní soud Krajskému soudu v Plzni přikázal rozhodnout o účasti stěžovatele na této amnestii a zastavil trestní stíhání stěžovatele. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 1. 2013 č. j. 4 T 3/2003-4883 rozhodl, že stěžovatel není účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 podle článku II., protože k žádné nedůvodné prodlevě ze strany orgánů činných v trestním řízení nedošlo, přičemž je absurdní, aby stěžovatel odsouzený v režimu řízení proti uprchlému, který využil dobrodiní ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu a požádal o opětovné provedení hlavního líčení, byl účasten dalšího dobrodiní - amnestie prezidenta republiky. Stěžovatel je přesvědčen, že měl být účasten amnestie prezidenta republiky, neboť ke dni 1. 1. 2013 nebyla jeho trestní věc pravomocně skončena, doba řízení přesáhla osm let a řízení již nebylo vedeno v režimu řízení proti uprchlému. Dále namítá, že krajský soud neměl napadené negativní rozhodnutí vydávat, ale pouze sdělit svůj názor a dále pokračovat v hlavním líčení. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci nebylo možno dospět k jinému závěru, než že ústavní stížnost je nepřípustná. Řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem je ovládáno zásadou subsidiarity, vyplývající již z ustanovení článku 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li by takový soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Taktéž z hlediska souladnosti rozhodování v té či oné věci, jakož i z hlediska zachování principu právní jistoty není možné přivodit (např. v důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu) situaci, v níž by rozhodnutí instančně nadřízeného soudu dál existovalo, zatímco jím přezkoumávané rozhodnutí by svoji právní existenci zrušením ztratilo. Tak je tomu v projednávané věci. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že mělo být rozhodnuto jinak, tj. mělo být rozhodnuto o jeho účasti na amnestii prezidenta republiky a zastaveno jeho trestní stíhání, tedy stěžovatel se vlastně domáhá odstranění usnesení Krajského soudu v Plzni a jeho opětovného rozhodnutí v souladu s právním názorem stěžovatele. Takového výsledku mohl stěžovatel dosáhnout opravným prostředkem (stížností), který stěžovatel podal a o kterém - jak tvrdil - v době podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyčkal rozhodnutí stížnostního soudu a nenapadá jej ústavní stížností, není jeho ústavní stížnost přípustná. Ústavní soud zjistil, že v době rozhodování o této ústavní stížnosti již bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Praze o stěžovatelově stížnosti proti napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni. Stěžovatele však k doplnění ústavní stížnosti nevyzýval ani s ohledem na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00, neboť stěžovateli nebude odepřen přezkum napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni v jeho amnestijní věci, protože toto rozhodnutí, jakož i na něj navazující rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je předmětem stěžovatelovy ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 931/13, kterou stěžovatel podal po vyčerpání všech opravných prostředků ve své věci. Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2013 Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.