II.ÚS 834/20

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. J., právně zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem 30. dubna 3138/2A, Ostrava, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 7. 11. 2019 sp. zn. 3 KZV 28/2018 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 20. 1. 2020 č. j. 2 VZT 137/2018-27, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a to pro namítané porušení práva stěžovatele zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z odůvodnění napadených rozhodnutí z ústavní stížnosti vyplynuly následující skutkové okolnosti. Napadeným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě byla postoupena pod bodem 1) podle § 171 odstavec 1 tr. řádu věc, v níž bylo vedeno trestní stíhání stěžovatele služebnímu funkcionáři Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje s kázeňskou pravomocí, neboť výsledky přípravného řízení ukazují, že nejde o trestný čin, že však jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek. Dále bylo napadeným usnesením pod bodem 2) podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastaveno trestní stíhání stěžovatele, neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Na základě stížnosti stěžovatele rozhodl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci tak, že trestní stíhání stěžovatele, které bylo vedeno na základě usnesení policejního orgánu GIBS ze dne 4. 10. 2018 pod číslem jednacím GI-2929-23/TČ-2018-842080 a to pod bodem 1) napadeného usnesení, se postupuje služebnímu funkcionáři Policie České republiky. Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje s kázeňskou pravomocí, neboť výsledky přípravného řízení ukazují, že nejde o trestný čin, že však jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek, a dále, že podle § 148 odstavec 1 písmeno c) tr. řádu se stížnost stěžovatele pro skutek popsaný pod bodem 2) usnesení policejního orgánu GIBS ze dne 4. 10. 2018 pod číslem jednacím GI-2929-23/TČ-2018-842080, ohledně kterého došlo dle § 172 odstavec 1 písmeno b) tr. řádu k zastavení trestního stíhání, neboť tento skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci zamítá.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutek uvedený pod bodem 1) výroku usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě státní zástupce nadřízeného státního zastupitelství zrušil a novým rozhodnutím podstatným způsobem změnil skutkovou větu, přičemž dle názoru stěžovatele takto upraveným skutkem došlo k porušení totožnosti skutku, tedy nebyla zachována jednota skutku popsaná policejním orgánem GIBS Ostrava v usnesení o zahájení trestního stíhání. Dále stěžovatel poukazuje na nepřiměřenou dobu trestního řízení jako celku.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

6. Zmíněné principy a zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.

6. Takový zásah však Ústavní soud v daném případě neshledal. Stěžovatelem napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení jsou dostatečným způsobem odůvodněna, přičemž jeho námitky směřují zejména proti skutkovým zjištěním, která však Ústavní soud nepřezkoumává.

7. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. června 2020 Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu