II.ÚS 867/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem, sídlem Svaté Anežky České 32, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 28/2026-156 ze dne 3. března 2026 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích č. j. 0 PP 210/2025-93 ze dne 22. prosince 2025, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným usnesením Okresní soud v Pardubicích zamítl návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uložený několika odsuzujícími rozhodnutími. Podle okresního soudu stěžovatel nesplňuje dvě ze tří zákonných podmínek podmíněného propuštění - nebylo prokázáno jeho polepšení a nebylo možno od něj očekávat, že v budoucnu povede řádný život.

3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně a svévolně aplikovaly novou právní úpravu účinnou od 1. ledna 2026 a zcela ignorovaly recentní judikaturu Ústavního soudu, především nález sp. zn. III. ÚS 255/26 ze dne 4. března 2026. Vytýká obecným soudům, že závěr o nesplnění předpokladů pro podmíněné propuštění dovodily primárně z jeho trestní minulosti a z nedostatečného počtu udělených kázeňských odměn či kladných hodnocení ze strany vězeňské služby. Poukazuje na to, že obecné soudy činily podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody závislé na nadstandardním chování ve výkonu trestu, což je ovšem podmínka, kterou zákon nezná. Uvádí, že ještě před rozhodnutím krajského soudu mu byly uděleny dvě kázeňské odměny a že prokazatelně doložil, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody bude docházet na adiktologické služby, bude využívat individuální poradenství a odborné sociální poradentství, krizovou intervenci a další potřebnou odbornou péči při začlenění do běžného života. Má za to, že obecné soudy nesplnily svou povinnost náležitě a přesvědčivě odůvodnit svá rozhodnutí. Tvrdí, že mu v řízení před krajským soudem nebyla poskytnuta příležitost se vyjádřit k relevantním skutečnostem a důkazům.

5. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.

6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 trestního zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 284/01 ze dne 20. září 2001, sp. zn.

III. ÚS 1280/08 ze dne

10. června 2008, sp. zn. III. ÚS 458/09 ze dne 26. března 2009 nebo sp. zn.

III. ÚS 338/10 ze dne

25. února 2010). Zdůraznil, že jde o mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.

7. Uvedené principy platí i po změně právní úpravy, ke které došlo s účinností od 1. ledna 2026 v důsledku novelizace trestního zákoníku zákonem č. 270/2025 Sb., neboť i podle nového znění § 88 trestního zákoníku soud podmíněně propustí odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody jen tehdy, když okolnosti konkrétního případu vyhodnotí tak, že jsou naplněny všechny tři podmínky pro využití tohoto institutu, tedy výkon stanovené části trestu, prokázání polepšení odsouzeného a důvodný předpoklad vedení řádného života (popř. možnost přijmout záruku za dovršení nápravy odsouzeného). Obecným soudům při tomto rozhodování náleží široký prostor pro uvážení o naplnění podmínek, do něhož Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, pokud jejich závěry vykazují znaky libovůle nebo extrémního rozporu s provedenými důkazy. V posuzované věci Ústavní soud nenaznal, že by obecné soudy takovým způsobem pochybily nebo že by nepostupovaly v souladu s aktuální právní úpravou, jak naznačuje stěžovatel.

8. Skutkové okolnosti stěžovatelova případu jsou podstatně odlišné od těch, které existovaly ve věci rozhodované nálezem sp. zn. III. ÚS 255/26, na který stěžovatel odkazuje. Sice i v usneseních napadených nyní projednávanou ústavní stížností obecné soudy argumentovaly absencí "nadstandardního" chování stěžovatele (bod 8 usnesení okresního soudu a s. 4 usnesení krajského soudu), tedy způsobem, který Ústavní soud v zmíněném nálezu odmítl, nicméně z hlediska materiálního posuzování podmínky prokázaného polepšení Ústavní soud v jejich postupu vady nezaznamenal. Obecné soudy totiž nepřehlédly jiné podstatné okolnosti, které by - při absenci udělených kázeňských odměn - měly být při hodnocení stěžovatelova polepšení rovněž brány v úvahu. Stěžovatel zdůrazňuje, že ve Věznici Příbram, v níž vykonával trest odnětí svobody před přeložením do Věznice Pardubice, se kázeňské odměny neudělují, ovšem tato skutečnost - jakkoli by byla pravdivá - nemůže obecným soudům sloužit jako podklad pro závěr, že odsouzený v průběhu výkonu trestu prokázal polepšení. Jestliže tak ve stěžovatelově případě obecné soudy vyhodnotily všechny dostupné poznatky tak, že jeho chování ve výkonu trestu lze sice hodnotit jako bezproblémové dodržování režimu výkonu trestu, nicméně že z něj nelze dovodit vnitřní proměnu hodnotových postojů, Ústavní soud nenachází důvod, aby tento závěr zpochybňoval.

9. Ústavní soud nesdílí ani stěžovatelovo přesvědčení, že obecné soudy porušily zákaz dvojího přičítání, když nesplnění podmínky předpokladu řádného života dovodily z jeho trestní minulosti. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že obecné soudy při vytváření prognózy dalšího chování pachatele (tedy v souvislosti s třetí podmínkou podmíněného propuštění) mohou přihlížet k chování odsouzeného před nástupem výkonu trestu odnětí svobody a k jeho sklonům k páchání trestné činnosti, jestliže tak nečiní mechanicky a formalisticky, tedy zejména toliko na základě počtu minulých odsouzení, bez zasazení do kontextu kriminální kariéry a života odsouzeného. Musí přitom zohlednit i další, zejména aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy i prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu, a zabývat se též okolnostmi spáchané trestné činnosti při zaměření na míru překonání subjektivních příčin této trestné činnosti na straně odsouzeného (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. listopadu 2018 či sp. zn.

IV. ÚS 2393/21 ze dne

15. února 2022).

10. V posuzované věci obecné soudy nehodnotily patnáct předchozích odsouzení stěžovatele pouze jako statický fakt z minulosti. Opodstatněně zdůraznily, že stěžovatel byl již v minulosti dvakrát z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn a v obou případech na svobodě selhal, přičemž aktuální trest vykonává právě v důsledku tohoto neosvědčení se. Pokud odsouzený opakovaně zneužil benefit podmíněného propuštění, je negativní postoj obecných soudů k otázce předpokladu vedení řádného života v případě dalšího podmíněného propuštění a závěr o stěžovatelových dlouhodobých sklonech k páchání trestné činnosti zcela legitimní. Obecné soudy navíc nepřehlédly žádné faktory, které by měly potenciál založit důvěru v budoucí chování stěžovatele i navzdory uvedeným výrazným negativním poznatkům z jeho minulosti, resp. ani v ústavní stížnosti stěžovatel takové faktory neuvádí.

11. V souvislosti se stěžovatelovou námitkou, že mu v řízení před krajským soudem byla upřena možnost vyjádřit se k relevantním skutečnostem a důkazům, je třeba připustit jisté pochybení krajského soudu, který si vyžádal aktuální lékařskou zprávu ke zdravotnímu stavu stěžovatele a také novou podrobnou zprávu o výkonu trestu stěžovatele ve věznicích Příbram i Pardubice (viz s. 2 a 3 usnesení krajského soudu), načež rozhodl v neveřejném zasedání, a ani jiným způsobem neposkytl stěžovateli možnost se k tomuto doplnění dokazování vyjádřit. Uvedená vada však nedosahuje intenzity porušení práva na spravedlivý proces a reálně nemohla mít vliv na výsledek řízení. Lékařská zpráva byla vyžádána pouze k ověření, zda zdravotní stav stěžovatele nezakládá mimořádný důvod pro přerušení výkonu trestu nebo pro upuštění od jeho výkonu, což se nepotvrdilo. Zpráva o výkonu trestu ve věznicích neobsahovala poznatky, na kterých by krajský soud založil svůj souhlasný postoj vůči závěru okresního soudu o nesplnění výše uvedených dvou předpokladů podmíněného propuštění. Sám stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti neuvádí, jaké vyjádření k uvedeným důkazům by krajskému soudu uvedl, kdyby k tomu dostal příležitost. Ústavní soud tak konstatuje, že kasační zásah odůvodněný uvedeným formálním pochybením krajského soudu by postrádal smysl.

12. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy založily svůj závěr o nesplnění zákonných předpokladů pro podmíněné propuštění stěžovatele na úvahách, které nevykazují ústavněprávně relevantní vady. Totéž se pak týká postupu předcházejícímu vydání napadených rozhodnutí i jejich odůvodnění.

13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 17. června 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu