II.ÚS 9/18

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů D. H. a společnosti MEGASTAR World s.r.o. a STARCOM INTERNATIONAL s.r.o. se sídlem Štramberská 1049/20, Ostrava, zastoupených JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2016 č. j. 74 T 114/2015-472, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2016 č. j. 5 To 183/2016-598 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017 č. j. 3 Tdo 771/2017-53, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelé podali 29. 12. 2017 ústavní stížnost, ve které namítají, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a kterými byla porušena zásada presumpce neviny garantovaná čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Stěžovatelé byli společně s dalšími dvěma spoluobviněnými odsouzeni napadeným rozsudkem okresního soudu za zločin podplácení podle § 332 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, kterého se dopustili tím, že v úmyslu působit na daňové řízení tak, aby byl daňovým subjektům (stěžovatelům - právnickým osobám) přiznán a vyplacen nárokovaný nadměrný odpočet DPH v co nejvyšší možné výši, nabídli celkem 800.000 Kč. Nabídku učinil první stěžovatel prostřednictvím spoluobviněných ve prospěch stěžovatelů-právnických osob, jejichž statutárním orgánem byl první stěžovatel. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl výrok o vině potvrzen a napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.

3. Stěžovatelé nenamítají, že se skutek podplácení nestal, a nepopírají, že se jej dopustili ostatní odsouzení; nesouhlasí však s tím, že byla vyslovena vina prvního stěžovatele, která se v důsledku zásady přičítání trestní odpovědnosti odrazila i ve vině stěžovatelů - právnických osob. Stěžovatelé namítají, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by se první stěžovatel jakkoli podílel na podplácení, přičemž namítají, že soudy nebraly v potaz důkazy svědčící v jeho prospěch. II.

4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).

7. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016]. Obecné soudy se detailně věnovaly dokázání viny prvního stěžovatele. Konkrétně se okresní soud v napadeném rozsudku věnoval dokázání viny prvního stěžovatele na str. 12, krajský soud pak na str. 11-15 napadeného rozsudku, kde také reagoval na námitky stěžovatele, které vznesl v rámci odvolání a které jsou z velké míry totožné s námitkami, které stěžovatel vznáší v rámci ústavní stížnosti. Obecné soudy se zaměřily na to, že první stěžovatel poskytoval, popř. musel poskytnout, součinnost ostatním spoluodsouzeným, dále soudy vinu stěžovatele dokládaly prohlášením spoluodsouzených o jeho podílu na trestném jednání, a rozebíraly motivy, které k podplácení mohl mít. Obecné soudy ve svých rozhodnutích zdůraznily, že ani jeden ze spoluobviněných nemohl nabízený úplatek se svého zaplatit, že sami nedisponovali potřebnými informaci, kterými disponoval jen stěžovatel, a že z výsledného jednání by profitoval pouze stěžovatel. Skutečnost, že obecné soudy neuvěřily prohlášení spoluobviněných o neúčasti stěžovatele na trestné činnosti, pak neznamená porušení práva na spravedlivý proces, jelikož obecné soudy přesvědčivě a přesně vysvětlily, proč těmto svědectvím neuvěřily (napadený rozsudek okresního soudu str. 12-13 a napadený rozsudek krajského soudu str. 12-16). Ústavní soud tak neshledal důvod nesprávnosti závěru Nejvyššího soudu, že nedošlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a právními závěry a že nebyla porušena zásada presumpce neviny.

8. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 19. února 2018 Ludvík David, v. r. předseda senátu