II.ÚS 901/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky K. T., roz. R., zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem, sídlem Myslíkova 2020/4, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 326/2025-647 ze dne 29. ledna 2026, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a dále a) X. F. J., zastoupeného Mgr. Bc. Kateřinou Rychterovou, advokátkou, sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, b) nezletilého K. X. J. a c) nezletilé A. J., oba zastoupeni městem B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

I. Výrokem I, bodem 2, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 326/2025-647 ze dne 29. ledna 2026 byla porušena práva stěžovatelky zaručená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto v uvedeném rozsahu spolu s výrokem o nákladech řízení ruší.

III. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I. Shrnutí skutkových a procesních okolností

1. Stěžovatelka (matka) a vedlejší účastník a) (otec) jsou rodiči nezletilých vedlejších účastníků b) a c). Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ("odvolací soud") a tvrdí, že jím byla porušena její práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

2. Napadenému rozsudku odvolacího soudu předcházel rozsudek Okresního soudu Praha -východ ("okresní soud") č. j. 30 P 329/2023-460 ze dne 6. srpna 2025, ve znění výroku I usnesení Okresního soudu Praha - východ č.j. 30 P 329/2023-506 ze dne 17. září 2025. V něm se okresní soud zabýval vzájemnými návrhy otce a matky. Okresní soud tak zamítl návrh otce na snížení výživného z 7 500 Kč pro vedlejšího účastníka b) na 5 000 Kč a z 7 000 Kč pro vedlejší účastnici c) na 4 500 Kč. Stejně tak zamítl návrh otce na svěření nezletilých do jeho péče. Na návrh matky ale okresní soud nahradil souhlas otce se změnou bydliště dětí do X, stejně jako souhlas otce se zápisem a výkonem školní docházky dětí v témže městě. Kontakt otce s nezletilými stanovil soud na každý sudý týden v roce vždy od pátku 16:00h do neděle 18:00h a dále stanovil kontakt nezletilých s otcem během jejich prázdnin.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník a) odvolání. V něm namítal zejména nepřezkoumatelnost závěrů okresního soudu a snahu soudu vyhovět návrhům stěžovatelky.

4. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem shodně nevyhověl návrhu otce na snížení výživného pro nezletilé vedlejší účastníky b) a c). Odlišně od okresního soudu odvolací soud posoudil návrhy matky. Rozsudek okresního soudu tak odvolací soud změnil a návrhy matky na nahrazení souhlasů otce s bydlištěm a se zápisem a výkonem školní docházky zamítl. Zcela odlišně odvolací soud postupoval při určení rozsahu péče o nezletilé. Nově má podle rozhodnutí odvolacího soudu o nezletilé pečovat zejména otec, rozsah péče matky tak odvolací soud stanovil vždy v sudém týdnu od pátku 16:00h do neděle 18:00h. Ve světle změněného rozsahu péče o nezletilé odvolací soud rozdělil i povinnost stěžovatelky a vedlejšího účastníka a) přispívat na výživu nezletilých.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stížnostní argumentace stěžovatelky směřuje v první řadě proti rozhodnutí odvolacího soudu o změně rozsahu péče o nezletilé. Podle ní neexistoval v době rozhodování odvolacího soudu důvod, který by odůvodnil svěření nezletilých do převážné péče vedlejšího účastníka a). Konkrétně pak namítá, že odvolací soud založil své skutkové závěry na zjištěních, která ale nebyla v řízení řádně projednána a stěžovatelka se tak neměla možnost k nim vyjádřit. Míří tak zejména na tvrzení otce, že nezletilým zařídil výkon školní docházky v místě jeho bydliště. Tato informace byla stěžovatelce sdělena těsně před jednáním odvolacího soudu. V tomto postupu tak stěžovatelka shledává porušení práva účastníka vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a tvrzením druhé strany.

6. Zadruhé stěžovatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za svévolné a překvapivé. Odvolací soud totiž zásadně snížil rozsah péče stěžovatelky o nezletilé, přestože vyšlo v řízení najevo, že stěžovatelka je schopná zajistit nezletilým kvalitní a komplexní péči. Svévoli tak stěžovatelka spatřuje v postupu soudu, který snížil rozsah její péče pouze kvůli tomu, že se její bydliště nachází v X.

7. Zatřetí se podle stěžovatelky odvolací soud nevypořádal s některými jejími námitkami. Stěžovatelka například navrhovala zachování stávajícího modelu péče, k čemuž se ale odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec nevyjádřil. Odvolací soud zároveň podle stěžovatelky vůbec nereflektoval snahu otce ovlivňovat výpovědi nezletilých.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla (s výjimkou dále uvedenou) oprávněnou osobou podána včas (§ 72 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu) a není nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

9. V rozsahu, ve kterém stěžovatelka napadá výrok I, bod 1, a výrok II rozsudku odvolacího soudu, je stěžovatelka zjevně neoprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti, neboť v tomto rozsahu odvolací soud rozhodl ve prospěch stěžovatelky.

IV. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatelky

10. Krajský soud v Praze ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále uvedl, že odvolací soud velmi pečlivě zvažoval dosavadní historii rodiny, kvalitu vztahu každého z nezletilých k jejich rodičům a důvody, které matku vedly k natolik razantní změně bydliště a školy nezletilých. K jednotlivým námitkám se odvolací soud vyjádřil podrobně a každou z nich shledal za neopodstatněnou. Podle něj tak stěžovatelka měla dostatek času se k tvrzením vedlejšího účastníka a) vyjádřit. Stejně tak nesouhlasí s námitkou stěžovatelky, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

11. Vedlejší účastník a) je toho názoru, že odvolací soud svým postupem žádné základní právo stěžovatelky neporušil. Podle něj odvolací soud umožnil stěžovatelce vyjádřit se k jeho argumentaci při samotném jednání. Popřel tak, že by postupem soudu došlo k porušení práva stěžovatelky vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a tvrzením druhé strany.

12. Stejně tak považoval za lichou i další námitku stěžovatelky, podle které mělo být rozhodnutí soudu o rozložení péče o nezletilé překvapivé. Vedlejší účastník a) tvrdí, že odvolací soud účastníkům řízení sdělil svůj předběžný názor již na jednání konaném dne 19. ledna 2026 k možnému rozšíření péče otce o nezletilé. Stěžovatelka proti tomu neměla přímo brojit. Stejně tak měla stěžovatelka možnost vyjádřit se k dalšímu předběžnému názoru odvolacího soudu, a to ve své závěrečné řeči, což ale neučinila.

13. Konečně vedlejší účastník a) nesouhlasil ani s námitkou stěžovatelky, že odvolací soud nevzal v úvahu i jiné formy rozložení péče. Odvolací soud naopak tuto možnost zvážil, ale uzavřel, že s ohledem na vzdálenost nového bydliště stěžovatelky nejsou jiné formy péče možné.

14. Kolizní opatrovník nezletilých vedlejších účastníků b) a c) ve vyjádření uvedl, že děti při pohovorech verbalizovaly, že rády tráví čas jak s matkou, tak i jejich otcem. Kolizní opatrovník se podle svého vyjádření snaží vést rodiče k dohodě. Za tímto účelem se s nimi i osobně setkal. Dle jeho názoru by nejlepšímu zájmu nezletilých odpovídala rovnoměrná péče rodičů.

15. Ústavní soud zaslal všechna vyjádření stěžovatelce k replice. Stěžovatelka setrvala na svém stanovisku, že odvolací soud změnil rozsah péče výhradně v reakci na její přestěhování do X, přičemž se ani ve svém vyjádření nevypořádal s ostatními variantami uspořádání péče. Podle stěžovatelky postupoval odvolací soud vnitřně rozporně, když svůj zásah odůvodnil potřebou stability a zachování vazeb dětí k dosavadnímu prostředí, avšak praktickým důsledkem jeho rozhodnutí byl pravý opak. Nezletilí vedlejší účastníci nebyli navráceni do původního stabilního prostředí s dosavadní primární pečující osobou, ale byli přesunuti do dominantní péče otce a do prostředí, k němuž měli výrazně slabší vazby než ke X. Stěžovatelka přitom do X odešla na základě tehdy vykonatelného soudního rozhodnutí.

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozsudku, vyjádřeními účastníků, vedlejších účastníků a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

17. Ústavní soud připomíná, že při rozhodování soudu ve věcech péče o nezletilé naplňuje stát pozitivní závazky plynoucí z čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, neboť zasahuje do nejintimnější sféry jednotlivců - do jejich rodinného života. Ústavní soud proto v těchto věcech klade na obecné soudy zvýšené nároky týkající se nejen metodologie posouzení nejlepšího zájmu dítěte ve vztahu k rozhodnutí o modelu péče o dítě, ale též i kvality posouzení věci. Důraz na řádné provedení i hodnocení důkazů a celkovou úroveň odůvodnění patří k základním atributům spravedlivého procesu. Jeho dodržování má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a je účinnou prevencí před nepřezkoumatelností či dokonce libovůlí v soudním rozhodování (srov. nález sp. zn.

III. ÚS 405/03 ze dne

23. února 2006).

18. V případech, kdy soudy rozhodují o modelu péče rodičů o nezletilé dítě či rozsahu styku s ním, jsou tyto ústavněprávní nároky ještě zesíleny (obdobně nález sp. zn. II. ÚS 1654/17 ze dne 5. září 2017). Vedle formálního hlediska, spočívajícího v nemožnosti nápravy případných pochybení odvolacího soudu prostřednictvím dovolání, je významnější materiální rozměr, neboť tato rozhodnutí mají zásadní dopady na osudy dětí a jejich rodičů, a to často na řadu let či s důsledky na celý život (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1096/23 ze dne 22. listopadu 2023, sp. zn. II. ÚS 1775/22 ze dne 22. května 2023).

19. Přezkum Ústavního soudu týkající se rozhodnutí o péči o dítě či o úpravě styku se soustředí především na to, zda obecné soudy zvážily a vyvážily dotčené oprávněné zájmy, zejména zda byl náležitě zjišťován nejlepší zájem dítěte a za tím účelem shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu řádně a dostatečně odůvodněna (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1654/17 ze dne 5. září 2017, body 17 a 18).

20. Přestože Ústavní soud postupuje při přezkumu rozhodnutí v těchto případech zvlášť zdrženlivě, nelze vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. V takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout.

21. Ústavní soud se v rámci ústavní stížnosti předně zabýval námitkou stěžovatelky, podle níž odvolací soud snížil rozsah její péče o nezletilé vedlejší účastníky svévolně. Stěžovatelka je tak přesvědčena, že k podstatnému snížení rozsahu její péče o nezletilé došlo výlučně kvůli jejímu přesunu do X.

22. Odvolací soud v napadeném rozsudku podstatně snížil rozsah péče stěžovatelky o nezletilé vedlejší účastníky, kteří se původně nacházeli v její převážné péči. Podle odvolacího soudu má o nezletilé pečovat nově otec, matce soud přiznal péči o nezletilé v sudý týden kalendářního roku vždy od pátku 16:00 hodin do neděle 18:00 hodin s výjimkou období jarních, velikonočních, hlavních, podzimních a vánočních školních prázdnin.

23. Zásadní změnu v péči o nezletilé odvolací soud opřel zejména o: a) svévolný postup stěžovatelky, kterým změnila bydliště nezletilých, a tím vyloučila otce z rozhodování o jejich významných záležitostech (body 75 a 76 napadeného rozsudku odvolacího soudu); b) absenci důvodu ke změně bydliště stěžovatelkou a jeho vzdálenost od bydliště otce nezletilých (bod 76 napadeného rozsudku odvolacího soudu); c) vhodnější výchovné prostředí u otce nezletilých (body 66 a 76 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

24. Ústavní soud se nejprve zaměřil na možné protiprávní jednání stěžovatelky, kterým mělo dojít k vyloučení otce z rozhodování o významných záležitostech nezletilých. Podle odvolacího soudu totiž měla stěžovatelka faktické stěhování zamýšlet bez ohledu na výsledek řízení o návrhu na změnu bydliště nezletilých.

25. Ústavní soud v nálezu sp. zn.

I. ÚS 3399/23 ze dne

28. února 2024 použil pro protiprávní změnu bydliště dítěte, tj. bez souhlasu druhého rodiče, pojem tzv. vnitrostátního únosu. Při svých úvahách vyšel z § 858 občanského zákoníku (nyní § 858 odst. 1 písm. e) občanského zákoníku), který řadí určení místa bydliště dítěte jako součást rodičovské odpovědnosti. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemné shodě (§ 876 občanského zákoníku). Pokud rodič změní místo bydliště dítěte, aniž by k této významné záležitosti získal souhlas druhého rodiče, jedná protiprávně.

26. V takovém případě lze předpokládat, že protiprávně jednající rodič nepostupoval v souladu s nejlepším zájmem dítěte, když dítě má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte (čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Rodič, který dítě "unese", pak dává najevo jeho zájem na narušení vztahu mezi dítětem a druhým rodičem. Jeho neschopnost dohody s nerezidentním rodičem pak vypovídá o tom, že tohoto rodiče nerespektuje jako plnohodnotného rodiče a neuznává jeho význam a postavení v životě dítěte (viz ROGALEWICZOVÁ, Romana. Určení místa bydliště jako významná záležitost dítěte. Právní rozhledy, 2019, č. 19, s. 654). Podle komentářové literatury je takové jednání podstatnou okolností, kterou je potřeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku (srov. WESTPHALOVÁ, Lenka, § 877. In: KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 822, NOVÁ, Hana, § 877. In: PETROV, Jan. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 929 a ŠIMÁČKOVÁ, Kateřina, § 909. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek IV. § 655-975. Praha: Leges, 2016, s. 1631).

27. Tyto závěry, které se objevují rovněž v odborné literatuře (srov. ROGALEWICZOVÁ, Romana. Právo rodiče na určení místa bydliště dítěte. Právník, č. 4, 2015, s. 307) vycházejí z usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15, kde se Ústavní soud zabýval ústavností úpravy styku v případě, kdy se matka s dítětem protiprávně odstěhovala ze společného bytu rodičů do města vzdáleného 200 km. Ústavní soud v bodě 22 výslovně uvedl, že: "takové jednání [matky] by bylo ospravedlnitelné, pouze pokud by pro takový krok existovaly nějaké závažné důvody, jako například ochrana fyzické integrity rodiče nebo dítěte v případě domácího násilí ze strany druhého rodiče. Takové skutečnosti však nebyly matkou v návrhu na svěření dcery do péče ani tvrzeny, tím méně před soudem prokázány. Je tedy nespravedlivé, aby matka fakticky profitovala z toho, že dítě protiprávně odvezla do 200 km vzdáleného místa." Ústavní soud tak považoval za vhodné, aby například k předávání dítěte ke styku s druhým rodičem zásadně docházelo v místě původního bydliště dítěte a matka tak nesla náklady za dopravu (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 147/23 ze dne 26. dubna 2023, sp. zn. I. ÚS 3399/23 a sp. zn. I. ÚS 2996/17 ze dne 29. května 2018).

28. V nedávné době se podobnou otázkou zabýval i Evropský soud pro lidská práva (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci NOVÁK proti České republice ze dne 9. dubna 2026 č. 6656/24), a to případem, kdy se matka s dítětem přestěhovala 200 km od původního bydliště dítěte, aniž by disponovala k této změně souhlasu druhého rodiče, nebo aby předem požádala o nahrazení souhlasu otce soud. Evropský soud pro lidská práva v § 76 uvedl, že "protiprávní přemístění dětí by nemělo být k prospěchu rodiči, který je za něj zodpovědný, ani že by takové nerespektování práv druhého rodiče mělo mít vliv na rozhodnutí o péči a úpravě styku".

29. Ústavní soud tak na tomto základě zkoumal, zda se v případě stěžovatelky skutečně jednalo o protiprávní jednání ve smyslu výše vymezeném, tedy o takové přestěhování, k němuž by došlo bez souhlasu druhého rodiče. Dospěl přitom k závěru, že postup stěžovatelky, tak jak byl zjištěn obecnými soudy, nelze považovat za tzv. vnitrostátní únos, ani jiné svévolné jednání.

30. Ze soudního spisu a zejména z obsahu e-mailové komunikace mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem a) ve dnech 2. až 6. dubna 2025 (č. l. 271-273) sice vyplynulo, že v původním úmyslu stěžovatelky bylo nezletilé vedlejší účastníky přesunout do X i přes nesouhlas otce, z obsahu těchto zpráv je ale zřejmé, že vyostřený styl komunikace byl zapříčiněn zejména jejich vysoce konfliktním vztahem. I přes tuto komunikaci ze strany stěžovatelky k jejímu přesunu s nezletilými v průběhu řízení nedošlo, což ostatně reflektoval i okresní soud ve svém rozsudku (bod 53 rozsudku okresního soudu). Stěžovatelka tak dodržela svůj slib, který písemně zaslala okresnímu soudu dne 26. června 2026 (č. l. 429) a ke změně bydliště nezletilých proto fakticky došlo až na základě předběžně vykonatelného výroku rozsudku okresního soudu, kterým byl nahrazen souhlas vedlejšího účastníka a) se změnou bydliště nezletilých vedlejších účastníků.

31. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní závěr odvolacího soudu o svévolném postupu stěžovatelky při změně bydliště nezletilých nemá oporu ve skutkových zjištěních, k nimž samy obecné soudy dospěly. Ze skutkových zjištění obecných soudů totiž nevyplývá, že by stěžovatelka vedlejšího účastníka a) z péče o nezletilé fakticky vyloučila. Za tohoto stavu se Ústavní soud nemohl se závěrem odvolacího soudu o svévolném postupu stěžovatelky ztotožnit.

32. Z ústavněprávního hlediska nicméně neobstojí ani další z důvodů, pro které odvolací soud změnil rozsah péče o nezletilé vedlejší účastníky. Podle odvolacího soudu totiž stěžovatelka ke změně bydliště neměla závažný důvod, který by převážil nad zájmem nezletilých na zachování jejich původního výchovného prostředí. Odvolací soud tak nepovažoval za dostatečně přesvědčivý důvod stěžovatelky, že setrvání v místě původního bydliště pro ni a jejího manžela nebylo z finančních důvodů dostupné. Zároveň nepřisvědčil ani dalšímu argumentu stěžovatelky ohledně zhoršeného pracovního uplatnění jejího manžela v místě původního bydliště. Odvolací soud konstatoval, že v Y a jejím blízkém okolí jsou dostupné pracovní příležitosti s vyšším ohodnocením než v oblastech vzdálenějších. V neposlední řadě odvolací soud vytkl stěžovatelce, že na základě vypořádání společného jmění manželů nabyla rodinný dům v Z, který ale prodala, a místo něho zvolila bydlení v nájemním bytě daleko od původního bydliště nezletilých (bod 75 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

33. Pro odvolací soud tak bylo zásadní, aby nezletilí byli ponecháni v jejich původním výchovném prostředí. Překlopením péče o nezletilé výhradně na vedlejšího účastníka a) však tohoto záměru dosaženo nebylo. Před rozhodnutím okresního soudu se totiž nezletilí nacházeli ve výlučné péči stěžovatelky. Toto výchovné prostředí bylo jejich otci relativně vzdálené vzhledem k jeho bydlišti na YY. Zároveň z procesního postupu vedlejšího účastníka a) je naopak zřejmé, že ani jeho záměrem nebylo nezletilé navrátit do jejich původního výchovného prostředí, když se návrhem ze dne 3. února 2026 domáhal nahrazení souhlasu stěžovatelky se změnou bydliště a školní docházky nezletilých v místě jeho současného bydliště. Ani tento právní závěr odvolacího soudu týkající se ponechání dětí v jejich původním prostředí, které má zajistit jejich stabilitu, tedy zjevně nemá oporu ve skutkových zjištěních učiněných obecnými soudy.

34. Z odůvodnění odvolacího soudu dále vyplývá, že vliv na podstatnou změnu rozsahu péče o nezletilé měla i skutečnost, že se stěžovatelka odstěhovala do X, které se nacházejí cca 120 km od místa bydliště vedlejšího účastníka a). Vzdálenost mezi původním bydlištěm nezletilých a bydlištěm vedlejšího účastníka a) byla cca 35 km (bod 73 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Vzdálení se takto podstatně od místa původního bydliště odvolací soud považoval za zásadní, když konstatoval, že omezení rozsahu péče stěžovatelky bylo motivováno toliko jejím bydlištěm v X a s tím spojenou časovou a dopravní náročností. Výslovně tak odvolací soud vyloučil, že by k tomuto kroku přistoupil kvůli kvalitě péče stěžovatelky nebo dokonce kvůli jejím výchovným kompetencím (bod 78 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Důvodem pro rozhodnutí odvolacího soudu o snížení rozsahu její péče je tedy výlučně vzdálenost mezi jejím novým bydlištěm a bydlištěm vedlejšího účastníka a). Svůj závěr nicméně odvolací soud založil výhradně na konstatování vzdálenosti a dále přechodné neschopnosti stěžovatelky převážet nezletilé. Takový postup odvolacího soudu z hlediska ústavnosti ale neobstojí.

35. Ústavní soud totiž již dříve konstatoval, že závěr soudu o nevhodnosti cestování a stěhování nezletilých nemůže být založen na pouhém tvrzení zohledňujícím výhradně vzdálenost mezi bydlišti rodičů, ale musí být přesvědčivě odůvodněn. To ovšem znamená a předpokládá, že v soudním řízení je v odpovídajícím rozsahu provedeno dokazování, resp. jsou doplněna skutková zjištění ohledně dopadů cestování a stěhování na vývoj nezletilých (srov. nález sp. zn. III. ÚS 149/20 ze dne 31. března 2020, bod 28). Touto otázkou se odvolací soud podrobněji nezabýval. Navíc odvolací soud přistoupil ke vzdálenosti stěžovatelky a vedlejšího účastníka a) zcela mechanicky, podle počtu kilometrů. Nevypořádal se zejména s tvrzením stěžovatelky, že v důsledku dopravního vývoje může být cesta do X časově delší jen o přibližně 30 minut. Zároveň odvolací soud svým rozhodnutím způsobil, že nezletilí jsou vedlejším účastníkem a) převážení denně z místa jeho bydliště na adresu základní školy v XY, aniž by zkoumal vliv tohoto dojíždění na vývoj nezletilých. Tuto okolnost odvolací soud při svém rozhodnutí nezvážil.

36. Konečně považuje Ústavní soud za zásadní upozornit i na vnitřní rozpornost závěrů odvolacího soudu stran hodnocení výchovného prostředí stěžovatelky. Ten na jedné straně uvádí, že výchovné prostředí u stěžovatelky nelze ve srovnání s prostředím otce vnímat příliš pozitivně (bod 76 napadeného rozsudku odvolacího soudu), na straně druhé však konstatuje, že kvalita výchovného prostředí rodičů pro jeho rozhodnutí neměla vliv (bod 78 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

VI. Závěr

37. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl, neboť je toho názoru, že odvolací soud napadeným rozhodnutím nerespektoval její právo na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny a rovněž nepřiměřeně zasáhl do jejího práva na výchovu dětí garantovaného čl. 32 odst. 4 Listiny.

38. Ústavní soud proto napadené rozhodnutí v rozsahu výroku I, bodu 2, a výroku III zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbývající části napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (výrok I, bod 1, výrok II) Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].

39. Částečné zrušení rozsudku odvolacího soudu učinil Ústavní soud s vědomím počátku letních prázdnin. V této době totiž zasáhne do každodenního režimu nezletilých co nejméně a odvolací soud má zároveň dostatek času, aby ve věci znovu rozhodl ještě před začátkem nového školního roku.

40. Úkolem odvolacího soudu bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že při rozhodování o úpravě výchovných poměrů nezletilých bude povinen zohlednit výše uvedená ústavněprávní kritéria ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu.

41. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu