II.ÚS 92/06
V PLATNOSTI- KS Plzeň 11 Co 162/2002
- ÚS 11 Co 162/2002
- ÚS IV.ÚS 25/04
- ÚS II.ÚS 92/06
Citované zákony (1)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2003 sp. zn. 11 Co 162/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 25/04 ze dne 1. 12. 2005 a návrhu na zrušení ustanovení § 30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 11 Co 162/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 25/04 a navrhuje zrušení ustanovení § 30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu). V ústavní stížnosti jednak vyjadřuje nesouhlas s právními závěry vyslovenými v shora uvedeném rozsudku Krajského soudu v Plzni a dále nesouhlasí s tím, že jeho ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí a vedená pod sp. zn. IV. ÚS 25/04 byla v podstatě odmítnuta pro jedinou vadu, a to nedostatek právního zastoupení (ostatní vady návrhu nemohl stěžovatel vzhledem k obecnému poučení odstranit). Ústavní soud ověřil, že usnesením IV. senátu Ústavního soudu byl dne 1. 12. 2005, pod sp.zn. IV. ÚS 25/04, z důvodu neodstranění vad podání odmítnut podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh stěžovatele, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 11 Co 162/2002, přičemž stěžovatel byl poučen, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Ústavní soud má Ústavou ČR (čl. 87) a zákonem o Ústavním soudu přesně vymezené pravomoci a působnost, které nemůže překračovat. Mezi jeho oprávnění nepatří rozhodovat o opravných prostředcích obecně a tím spíše není oprávněn rozhodovat o opravných prostředcích proti svým vlastním rozhodnutím. Řízení před Ústavním soudem ČR je totiž v důsledku koncentrovaného a specializovaného modelu ústavního soudnictví řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná. Z výše uvedeného logicky vyplývá, že není možné napadnout novou ústavní stížností již vydané rozhodnutí Ústavního soudu. Zákon o Ústavním soudu pak výslovně v § 43 odst. 3 stanoví, že podání opravného prostředku proti usnesení Ústavního soudu o odmítnutí návrhu není přípustné, na což byl stěžovatel upozorněn. Stěžovatelův právní názor, opírající se o nesprávnou interpretaci zákona o Ústavním soudu, případně o nesouhlas s jeho platným zněním, na této skutečnosti nemůže nic změnit a jeho návrh je třeba hodnotit jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Ve vztahu k ústavní stížnosti proti opětovně napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 11 Co 162/2002, se pak jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho projednání zákonem (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, se Ústavní soud nemohl zabývat již s ohledem na to, že samotná ústavní stížnost není věcného projednání schopná, čímž odpadá současně i základní podmínka možnosti projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Vzhledem k tomu, že navrhovatel opakovaně podává (v souvislosti s návrhem na zrušení rozhodnutí Ústavního soudu) obdobný návrh na zrušení ustanovení § 30 zákona o Ústavním soudu, je zřejmé, že se tak svým návrhem v podstatě domáhá zásadní změny tohoto zákona, a to cestou návrhu na zrušení shora uvedeného ustanovení. Jeho podání lze proto chápat nikoliv jen jako akcesorický návrh na zrušení části zákona ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu, nýbrž o přímý návrh na zrušení právního předpisu, k jehož podání však fyzická osoba legitimována není (srov. § 64 zákona o Ústavním soudu ). Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem, a pokud jde o návrh na zrušení části právního předpisu dle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. b) a d) zákona o Ústavním soudu, aniž považoval za účelné vyzývat stěžovatele k odstranění vad podání.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. Brně dne 8. března 2006 Stanislav Balík ředseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.