II.ÚS 927/15
V PLATNOSTI- KS Praha 26 Co 385/2011-283
- OS Kladno 7 C 129/2008
- NS 22 Cdo 1131/2012
- ÚS II.ÚS 927/15
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se domáhal ochrany svého vlastnického práva na pozemku, který si pořídil dražbou. Soud vysvětlil, že část pozemku, kterou označoval za parkoviště, je součástí státní silnice a tedy nepatří k jeho vlastnictví. Důvodem bylo, že podle zákona o pozemních komunikacích je tato část součástí silnice a její vlastnické právo má stát. Soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze stížnost odmítnout, pokud je zjevně neopodstatněná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Arnošta Floriána, zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem Praha 5, Kodymova 2526/4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015 č. j. 22 Cdo 1131/2012-312, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011 č. j. 26 Co 385/2011-283 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 7. 2011 č. j. 7 C 129/2008-247, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Okresní soud v Kladně shora označeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se na žalovaných (1/ společnost TANK 66, s. r. o., 2/ Ředitelství silnic a dálnic ČR) domáhal uložení povinnosti společně a nerozdílně vybudovat oplocení v žalobě specifikovaného pozemku a současně povinnost zdržet se mj. užívání, vjezdu, průjezdu a stání dopravních prostředků a současně aby mu bylo umožněno nerušeně užívat tento pozemek. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil a následné dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel předmětný pozemek nabyl ve veřejné dražbě; jeho právo pozemek nerušeně užívat má být rušeno první žalovanou, jelikož zákazníci její čerpací stanice přejíždějí přes předmětný pozemek a parkují na něm. Druhý žalovaný pak nikterak nebrání sjezdu dopravních prostředků ze silnice I./7, a tím umožňuje vstup třetích osob na stěžovatelův pozemek. Nalézací a odvolací soud dospěly k závěru, že stěžovatelova žaloba není důvodná, neboť odpočívka ve smyslu ustanovení § 12 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jež se nachází na předmětném pozemku, není v jeho vlastnictví, a to proto, že dle ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích tvoří součást přilehlé silnice I./7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předmětný pozemek vydražil v dobré víře, že jeho součástí je i na něm stojící parkoviště; domnívá se proto, že toto parkoviště je v jeho vlastnictví, a pokud obecné soudy jeho žalobě nevyhověly, porušily tak jeho základní právo vlastnit majetek. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá. Aplikace ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je přitom namístě mj. za situace, kdy ústavní stížnost obsahuje pouze takové námitky, se kterými se obecné soudy v předchozím řízení již řádně vypořádaly. Projednávaná ústavní stížnost obsahuje via facti jedinou námitku, a sice námitku, že obecné soudy neochránily stěžovatelem v dobré víře nabyté vlastnictví předmětného "parkoviště". Přestože z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že se s touto námitkou obecné soudy v předchozím řízení řádně vypořádaly (viz zejména str. 5 a 6 usnesení dovolacího soudu), stěžovatel předkládá tutéž námitku k posouzení i Ústavnímu soudu a navíc ji nepodpírá vůbec žádnou argumentací, tím méně pak argumentací, jíž by se byť jen pokusil jakkoli věcně oponovat argumentaci předestřené v předchozím řízení obecnými soudy. Pouze pro úplnost je proto možné připomenout základní důvody zamítnutí stěžovatelovy žaloby: inkriminovaná část předmětného pozemku, již stěžovatel ostentativně označuje jako parkoviště, je dle zjištění obecných soudů (s nímž stěžovatel ani v předchozím řízení nikterak nepolemizoval) odpočívkou ve smyslu ustanovení § 12 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích, kterážto představuje dle ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích součást přilehlé státní silnice; tento zákon (viz jeho ustanovení § 9 odst. 1) je přitom třeba vnímat jako právní předpis vydaný v intencích ustanovení čl. 11 odst. 2 Listiny, pročež stěžovatelův odkaz na ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny nemůže být v daném kontextu jakkoli případný. Dobrou víru stěžovatele pak v dané věci vylučuje jednak existence tohoto právního předpisu (zakotvující ex lege vlastnické právo státu ke spornému "parkovišti") a jednak znění dražební vyhlášky, jejíž vydání předcházelo vydražení předmětného pozemku stěžovatelem. Nadto ve smyslu ustanovení § 19 zákona o pozemních komunikacích by nebylo možné stěžovatelově žalobě vyhovět ani v případě, že by byl vlastníkem inkriminovaného "parkoviště", neboť tomu brání institut tzv. obecného užívání. V posuzované věci Ústavní soud z uvedených důvodů přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. dubna 2015 Radovan Suchánek v.r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.