Ústavní soud · Usnesení

II.ÚS 937/09

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2009-05-21 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2009:2.US.937.09.1

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože soudy prvního a druhého stupně správně a přesvědčivě odůvodnily svá rozhodnutí. Soudy správně hodnotily důkazy a jejich skutkové závěry nevykazovaly zjevný faktický omyl ani logický exces. Ústavní soud nemá za úkol přezkoumat skutkové závěry obecných soudů, pokud nejsou zjevně nesprávné. Stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., právně zastoupeného Mgr. Kateřinou Siudovou, advokátkou v Ostravě, Matiční 730/3, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2008 sp. zn. 30 T 2/2008, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2008 sp. zn. 4 To 48/2008, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a čl. 90, 95 odst. 1 Ústavy. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, odst. 3 tr. zákona. Stěžovatel byl podle § 222 odst. 3 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu ohledně stěžovatele. Za podmínek § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněném výroku o vině uložil podle § 222 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obou obviněných a státního zástupce podané v neprospěch obviněného K. O. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Posléze odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (usnesením ze dne 4.3.2009 sp. zn. 3 Tdo 226/2009). Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že od počátku trestního řízení společně s obžalovaným K. O. namítal, že hlavní vinu na smrti poškozené měl R. J. Orgány činné v trestním řízení jej ale vedly v pozici svědka a dokonce je jeho svědecká výpověď považována jako hlavní přímý důkaz, který má stěžovatele a spoluobžalovaného O. usvědčovat z trestného jednání. K osobě svědka R. J. se stěžovatel obsáhle vyjádřil v rámci podaného odvolání, na něž v podrobnostech poukázal. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není těmto soudům soudem nadřízen. Tohoto postavení Ústavního soudu, jako ochránce ústavnosti, si však stěžovatel zřejmě není plně vědom, neboť v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby, a to již kupř. před nalézacím soudem, přičemž obecné soudy se těmito námitkami velmi pečlivě zabývaly a řádně a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Stěžovatel bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace (pouze cituje články Listiny a Ústavy) v podstatě pouze polemizuje se závěry obecných soudů. Ústavní soud nepovažuje za nutné citovat přesvědčivou argumentaci obecných soudů (především nalézacího soudu), v podrobnostech proto na ni toliko odkazuje. Řečeno poněkud jinak, co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Je možné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že obecné soudy (zejména z povahy věci nalézací soud) ohledně spáchání předmětného trestného činu ze strany stěžovatele opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se soudy řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby přitom napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedoložil. Obecným soudům nelze ani vytýkat nedostatky v odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelově věci vydaly. Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně - i pokud jde o právní posouzení věci - nic podstatného vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítl, jako o návrh zjevně neopodstatněný.