II.ÚS 941/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Janem Schramhauserem, advokátem, sídlem Puklicova 1069/52, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024 č. j. 4 Tdo 945/2024-296, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 2024 č. j. 3 To 222/2024-241 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2024 č. j. 4 T 93/2023-200, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Podle jeho názoru jejich vydáním soudy porušily jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2024 č. j. 4 T 93/2023-200 (okresní soud), byl stěžovatel uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil, zkráceně řečeno, následovně. Na policii ve výslechové místnosti v procesním postavení obviněného a současně v době svého vazebního zajištění při provádění úkonů trestního řízení mimo vazební věznici po ukončení jeho výslechu se stěžovatel náhle zvedl ze židle a začal se po výslechové místnosti bezdůvodně pohybovat. Policisté jej opakovaně vyzvali, aby se posadil, na což nereagoval. Následně se prudce rozešel s napřaženou rukou zatnutou v pěst k policistovi A, kdy v dalším kontaktu s policistou A mu zabránila policistka B, která jej zachytila a přitiskla na mříž okna. Stěžovatel se z jejího držení vysmekl a rukou sevřenou v pěst udeřil do obličejové části hlavy policistu C snažícího se mu zamezit v kontaktu s policistou A. Tímto jednáním způsobil policistovi C zranění spočívající v podkožním výronu dolního rtu vpravo a tržnou ránu slizniční krajiny dolního rtu vpravo s ošetřením rány šitím v nemocnici s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopnosti do 1 týdne. Při odvádění stěžovatele z výslechové místnosti za účelem provedení jeho eskorty zpět do vazební věznice stěžovatel záměrně kopl zezadu do zad policistu D jdoucího před ním, přičemž v důsledku tohoto kopu policista upadl. Stěžovatel se uvedeného jednání dopustil se záměrem působit na výkon pravomoci příslušníků policie. Při provádění služebních zákroků stěžovatel kladl aktivní odpor a opakovaně policistům nadával hrubými výrazy.

3. Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a pokračující přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 3. 2023 č. j. 1 T 34/2023-459, který nabyl právní moci dne 22. 3. 2023, byl stěžovateli podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Pro výkon trestu odnětí svobody byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu podle § 99 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku soud uložil ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě. Zároveň okresní soud zrušil výrok o trestu uložený rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 3. 2023 č. j. 1 T 34/2023-459, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel, který jej směřoval proti všem výrokům rozhodnutí, i státní zástupce. Ten opravný prostředek podal v neprospěch stěžovatele a směřoval jej do výroku o trestu. Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) o podaných odvoláních rozhodl usnesením ze dne 8. 7. 2024 sp. zn. 3 To 222/2024 tak, že k oběma podaným odvoláním napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o uloženém ochranném protitoxikomanickém léčení v ústavní formě. Jinak zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nedotčen.

5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2024 č. j. 4 Tdo 945/2024-296 odmítl jako zjevně neopodstatněné.

II. Argumentace stěžovatele

6. Skutkový stav je podle stěžovatele nedostatečně zjištěn, neboť obecné soudy odmítly provést jím navržený důkaz novým znaleckým posudkem z oboru psychiatrie. Ten předchozí byl totiž vypracován dne 4. 5. 2023 za situace, kdy neužíval drogy teprve relativně krátkou dobu a v tomto mezidobí jeho duševní stav doznal výrazných změn. Je otázkou, zda lze jeho současné psychické problémy dávat do souvislosti s užíváním návykových látek nebo zda se jedná o duševní onemocnění, přičemž druhá možnost se mu jeví jako pravděpodobnější s ohledem na to, že návykové látky od svého vzetí do vazby dne 3. 10. 2022 neužívá a již od 4. 8. 2023 se nachází v ochranném léčení, tedy více než rok by měla probíhat léčba.

7. Ve výpovědích jednotlivých svědků incidentu je celá řada nesrovnalostí. Obecné soudy tak měly aplikovat zásadu in dubio pro reo.

8. Stěžovatel tvrdí, že posouzení jeho skutku jako násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není správné. Nemohl si být vědom toho, že policisté vykonávají nějakou svou pravomoc. Podle zákona o policii policista navíc musí před použitím donucovacího prostředku vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání s výstrahou, že jinak bude použito donucovacích prostředků. Od této výzvy lze upustit jen v případě, že je ohrožen život nebo zdraví osoby a zákrok nesnese odkladu. Podmínky k použití donucovacích prostředků nebyly v dané věci splněny. Výstraha ze strany policie nezazněla a napřažení ruky nelze vnímat jako útok, který by ospravedlnil jejich použití.

9. Podle odborné literatury k subjektivní stránce trestného činu podle § 325 tr. zákoníku se vyžaduje úmysl. Navíc u jednání kvalifikovaného podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se vyžaduje i specifický tzv. druhý úmysl, který přesahuje objektivní stránku, resp. je vyžadován cíl působit na výkon pravomoci úřední osoby nebo pohnutka jednání právě pro výkon její pravomoci. Musí se proto jednat o úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ve stěžovatelově případě však podle něj nebyl prokázán přímý úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby, když není zřejmé, co měl svým činem ovlivnit. Pouze reagoval na služební zákrok a neuposlechl výzvy k tomu, aby se posadil, když však výslech již neprobíhal. To podle něj nelze vnímat jako násilí proti úřední osobě.

10. Škodlivost jeho jednání nedosáhla takové intenzity, která by naplnila skutkovou podstatu jakéhokoliv trestného činu. Je tedy podle něj zcela zřejmé, že je namístě postup ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Věc měla být řešena maximálně pořádkovou pokutou.

III. Posouzení Ústavním soudem

11. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho rolí není poskytovat stěžovateli odpovědi na námitky, které již vícekrát vypořádaly trestní soudy. Ty opakovaně vysvětlily, že policisté ve služebním stejnokroji při výslechu v trestním řízení i při doprovodu stěžovatele z vazby vykonávali svou pravomoc a poté, co se začal stěžovatel chovat agresivně, se ho snažili zklidnit donucovacím prostředkem. Proti tomu se stěžovatel bránil ještě ostřejším násilným útokem proti úřední osobě při výkonu její pravomoci, agresivně se choval i následně při eskortě do vazby. Stěžovatel se dopustil intenzivního násilí vůči příslušníkům policie a musel si být vědom toho, že policisté vykonávali vůči němu jako osobě obviněné pravomoc orgánů činných v trestním řízení, když jej vyslýchali a následně převáděli do vazební věznice (blíže viz body 53 až 57 usnesení Nejvyššího soudu). Provádění služebního postupu chtěl stěžovatel zabránit nebo ztížit. Se zaviněním se soudy vypořádaly (např. body 36 a 37 rozsudku okresního soudu, body 17 a 18 usnesení odvolacího soudu a bod 58 usnesení Nejvyššího soudu). Stejně tak jako s návrhem na doplnění dokazování, které považovaly za nadbytečné a v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Důvody pro tento závěr blíže vysvětlily (viz bod 12 usnesení odvolacího soudu).

12. Namítá-li stěžovatel nezákonný zásah ze strany policistů, odkazuje Ústavní soud na bod 16 napadeného usnesení odvolacího soudu a bod 59 usnesení Nejvyššího soudu, kde byla tato námitka vypořádána. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že policisté jednání stěžovatele důvodně vyhodnotili jako ohrožení policisty A fyzickým útokem, takže na výzvu s výstrahou nebyl časový prostor.

13. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud soud ale po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných (rozumných) pochybností prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud vyložil, že tyto pochybnosti nemá.

14. K namítané zásadě subsidiarity trestní represe lze dodat, že jednání stěžovatele nevykazuje výjimečné rysy, kvůli kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je v řešeném případě důvodné.

15. Ústavní soud uzavírá, že navzdory nesouhlasu stěžovatele považuje v jeho věci zjištěný skutkový stav za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu. Dospěly-li na základě hodnocení řádně provedených důkazů obecné soudy k závěru, že skutková podstata uvedeného trestného činu byla v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna, Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu