III.ÚS 1/20

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Michalem Čerňanským, advokátem, sídlem Radlická 2000/3, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2019 sp. zn. 61 To 398/2019, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností ze dne 2. 1. 2020 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá, že napadené usnesení je svévolné, nerespektující ustálenou judikaturu Ústavního soudu a principy, na nichž by mělo být postaveno rozhodování soudu v předmětné otázce, neboť obsahuje extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními. Podle názoru stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým rozhodnutím vyloučil možnost zhojení závažných porušení jeho procesních práv v rámci přípravného řízení.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") podalo k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") obžalobu na stěžovatele pro přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Usnesením obvodního soudu ze dne 11. 9. 2019 byla věc podle § 221 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, vrácena státnímu zástupci k došetření. Ke stížnosti státní zástupkyně městský soud napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

3. Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti usnesení městského soudu, kterým bylo zrušeno usnesení obvodního soudu (jímž byla trestní věc stěžovatele po předběžném projednání obžaloby vrácena státnímu zástupci k došetření) s pokynem, aby soud o věci znovu jednal a rozhodl, se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky dané § 75 odst. 1, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

4. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 372/04 a ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 287/14, dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).

5. Ústavní soud proto, až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. ve vazebních věcech), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781) a usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětného stádia řízení ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).

6. Jak již bylo naznačeno výše, nyní posuzovanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení městského soudu, kterým bylo kladně rozhodnuto o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí obvodního soudu, jímž byla trestní věc stěžovatele vrácena státnímu zástupci k došetření. Městský soud posoudil stížnost státního zástupce jako důvodnou, neboť dospěl k závěru, že o vrácení věci k došetření bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem.

7. S ohledem na to, že trestní věc stěžovatele byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze napadené usnesení považovat za způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. výše zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, usnesení ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3589/14, ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3477/13, ze dne 11. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1538/11, ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 1210/11 a další).

8. Lze uzavřít, že úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná ať již tvrzená či skutečná pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 78].

9. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná odmítnuta.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. února 2020 Jiří Zemánek v. r. soudce zpravodaj