III.ÚS 10/99
V PLATNOSTI- KS Ostrava 22 Ca 222/98
- ÚS III.ÚS 10/99
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podnět zanikl v důsledku zrušení dotčené vyhlášky a výměny nařízení. Stížnost byla zjevně neopodstatněná, neboť základní důvod pro její podání vymizel. Soud se nezabýval výsledkem správního řízení, protože výsledná právní úprava umožnila stěžovatelce uplatnit svá práva. Rozhodnutí bylo založeno na § 43 odst. 2 písm. a) zákona.
Rubrum
III. ÚS 10/99 Ústavní soud rozhodl dne 9. 12. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B., v. o. s., zastoupené JUDr. A. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 1998, sp. zn. 22 Ca 222/98, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podanou ústavní stížností, která splňovala náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem [§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 1998 (22 Ca 222/98-20) a tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její základní právo a svoboda zaručené ústavním zákonem, konkrétně zaručené Listinou základních práv a svobod, která byla za součást ústavního pořádku České republiky vyhlášena usnesením předsednictva ČNR ze dne 16. prosince 1992, a které bylo publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 2/1993 a konkrétně "jde o porušení čl. 2, 4, 26 Listiny základních práv a svobod", přičemž již v žalobě podané u Krajského soudu v Ostravě bylo poukazováno na to, že obecně závazná vyhláška č. 2/1997 je v rozporu se zákonem č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, s čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy ČR (per analogiam) a s čl. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 26 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod spatřuje stěžovatelka v tom, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (viz shora) byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Městského úřadu v Příboru, kterým nebylo vydáno povolení k provozování 8 kusů výherních hracích přístrojů v provozovně H. na období od 1. 1. 1998 do 31. 12. 1998 a takovýto postup soudu jako orgánu veřejné moci pak stěžovatelka považuje za postup v rozporu s Listinou základních práv a svobod, a zejména soudu vytýká, že nepostupoval "v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR", když odmítl posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatel vede skutkovou a právní polemiku se závěry obecného soudu. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené těmito soudy, a to i v souvislosti s přezkoumáváním rozhodnutí správních orgánů soudy v rámci správního soudnictví v jediné instanci (k tomu srov. např. nález III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995). Ústavní soud zjistil, že plénem Ústavního soudu bylo vydáno dne 8. července 1999 (sp. zn. Pl. ÚS 7/99) usnesení, kterým bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele na zrušení obecně závazné vyhlášky města Příboru č. 2/1997, a to proto, že obecně závazná vyhláška města Příboru č. 2/1997 byla zrušena obecně závaznou vyhláškou města Příboru č. 10/1998 a že též odpadly důvody, pro které byla ústavní stížnost stěžovatelky podána. Stejnou skutečnost pak Ústavní soud zjistil z vyjádření ing. M. S., starosty města P. Za těchto okolností pak Ústavní soud již nezkoumal, zda postupem orgánu veřejné moci (Krajského soudu v Ostravě) bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neboť podklad, na základě kterého bylo napadené rozhodnutí ve svém důsledku vydáno, v mezidobí zanikl, což pro stěžovatelku znamená, že může uplatnit svá práva v souladu s platnou a účinnou obecně závaznou vyhláškou č. 10/1998. Ústavní stížnost stěžovatelky je proto zjevně neopodstatněná, když zjevnost neopodstatněnosti plyne z důvodů, jak byly vyloženy vpředu, tak ze samotné povahy odůvodnění ústavní stížnosti; bylo proto rozhodnuto o ústavní stížnosti stěžovatelky odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 9. prosince 1999
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.