III.ÚS 1006/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Jatka MS, s. r. o., se sídlem Zahradní 466, Měšice, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2026, č. j. 30 Cdo 73/2026-84, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2025, č. j. 69 Co 292/2025-39, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. července 2025, č. j. 36 C 86/2025-24, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a České republiky - Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního, se sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8, jako vedlejší účastnice, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") zastavil řízení o žalobě podané stěžovatelkou proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím a povinnost omluvy. Svůj nárok stěžovatelka dovozovala z nepřiměřené délky řízení vedeného u vedlejší účastnice, v jejímž důsledku nemůže nakládat s nemovitostmi. Soud stěžovatelku usnesením ze dne 9. 6. 2025 vyzval, aby doložila, že nárok uplatnila u vedlejší účastnice. Protože stěžovatelka nereagovala, vyzval ji soud znovu usnesením ze dne 11. 7. 2025. Současně ji poučil, že bez odstranění tohoto nedostatku bude řízení zastaveno. Stěžovatelka na tuto výzvu reagovala tak, že nárok uplatnila u Ministerstva spravedlnosti, což sice není věcně příslušný úřad, ale podle zákona jsou účinky předběžného uplatnění i tak zachovány a uplatnění nároku mělo být postoupeno příslušnému úřadu. Podle soudu tak stěžovatelka nadále uplatnění nároku neprokázala. Z úřední činnosti je soudu známo, že stěžovatelka uplatnila u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu újmy vzniklé v souvisejícím soudním řízení (o právech k předmětným nemovitostem), avšak soudní řízení o tomto druhém nároku bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. V tomto uplatnění nároku však není zmíněno řízení u vedlejší účastnice a v něm případně vzniklá újma (vytýkány jsou výlučně průtahy u soudu). Nelze tedy stěžovatelce přisvědčit, že by Ministerstvo spravedlnosti mělo její podání postoupit vedlejší účastnici. Jelikož ani po dvojí výzvě stěžovatelka neprokázala splnění nutné podmínky řízení, neučinila kroky k odstranění tohoto nedostatku a ani je neavizovala, bylo namístě řízení zastavit.

3. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením tak, že potvrdil usnesení obvodního soudu. V písemném uplatnění nároku zaslaném Ministerstvu spravedlnosti stěžovatelka výslovně uvádí, že uplatňuje nárok za újmu způsobenou v soudním řízení. Naopak v žalobě uplatňuje nárok na náhradu újmy způsobené v řízení vedeném u vedlejší účastnice.

4. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Soudy nižších stupňů se podle Nejvyššího soudu neodchýlily od jeho ustálené judikatury. Naopak postupovaly s ní v souladu, když řízení zastavily poté, kdy stěžovatelka neprokázala splnění zákonné podmínky řízení.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že uplatnila nárok dostatečně určitě, jak v předběžném uplatnění nároku, tak v žalobě popsala totožný skutek. Postup soudů je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, který opakovaně dovodil, že podání žaloby bez předchozího předběžného uplatnění nároku je důvodem, aby soud řízení přerušil a vyčkal uplynutí lhůty 6 měsíců pro předběžné uplatnění nároku. Jinak řečeno, neuplatnění nároku u příslušného úřadu je odstranitelnou vadou podání. K tomu stěžovatelka odkazuje na rozsudky sp. zn. 30 Cdo 1529/2011, sp. zn. 30 Cdo 2125/2012 a 30 Cdo 1776/2020. Ignorování ustálené judikatury je protiústavním postupem, vůči němuž se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil. Z napadených rozhodnutí podle stěžovatelky čiší formalismus a nechuť přiznat stěžovatelce její nárok.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje (často prostým kopírováním textu odvolání a dovolání) v uplatňování svých hodnotících soudů ohledně obsahu jednotlivých listin. Ignorováním klíčových závěrů obecných soudů se pokouší Ústavní soud stavět do role další instance obecného soudnictví, která sama posoudí předložené důkazy a dospěje k autonomnímu závaznému závěru o jejich obsahu. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší.

9. Pro postup v řízení před obecnými soudy byla klíčová otázka tzv. předběžného uplatnění nároku (viz § 14 zákona č. 82/1998 Sb.). Okresní soud z předložených dokumentů nedokázal poznat, zda stěžovatelka nárok řádně uplatnila u příslušného úřadu, a proto ji (dvakrát) vyzval k doplnění tvrzení a případnému označení důkazů k této otázce. Na druhou z těchto výzev stěžovatelka zareagovala "poučením" soudu, že nárok řádně uplatnila, byť u Ministerstva spravedlnosti, které její nárok nepochopilo a zároveň bylo povinno jej postoupit vedlejší účastnici. Ze svého uplatnění nároku stěžovatelka poukázala na větu: "Klient není schopen vymazat zástavní právo z katastru nemovitostí, a to i přes existenci rozsudku Okresního soudu v Třebíči č.j. 6C 96/2016-54, kterým bylo určeno, že Nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, kdy řízení o výmaz zástavního práva bylo zahájeno, avšak katastrální úřad tento zápis neprovede do doby, pokud nebude pravomocně vyřešena věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 35C 1/2015." Z ní zřejmě dovozovala, že se uplatněním nároku domáhala náhrady újmy vzniklé v řízení vedeném vedlejší účastnicí a nikoliv v řízení před obecnými soudy. Okresní soud tedy usoudil, že stěžovatelka nehodlá na jeho výzvu řádně reagovat a řízení napadeným usnesením zastavil, neboť v písemném uplatnění nároku zaslaným Ministerstvu spravedlnosti uplatnila stěžovatelka pouze nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 1/2025. V odůvodnění tohoto podání jsou vytýkány výlučně průtahy v tomto soudním řízení, k postupu vedlejší účastnice nejsou uvedena žádná tvrzení.

10. Stěžovatelka proti rozhodnutí okresního soudu podala odvolání, v němž v podstatě ignorovala úvahy a závěry okresního soudu, znovu pouze zopakovala výše uvedenou větu, z níž podle ní vyplývá, že se domáhá nároku na náhradu újmy způsobené v řízení vedeném vedlejší účastnicí. Krajský soud se ztotožnil s postupem okresního soudu a doplnil, že stěžovatelka v písemném uplatnění nároku výslovně uvedla, že se domáhá nároku na náhradu újmy způsobené "...nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35C 1/2015". Proti tomu stěžovatelka podala dovolání, v němž závěry soudů nižších stupňů opět ignorovala a Nejvyššímu soudu předložila shodnou větu se stejným stručným hodnotícím závěrem. Nejvyšší soud přisvědčil postupu soudů nižších stupňů.

11. Z uvedeného popisu je zřejmé, že stěžovatelka měla několik možností, jak prokázat řádné uplatnění nároku u příslušného úřadu. Stěžovatelka na ně reagovala pouze opakováním jediné z kontextu vytržené věty, ze které však o podstatě jí uplatněného nároku (zda vyplývá ze soudního či jiného řízení) nic nevyplývá. Ani při konfrontaci se závěry soudů o tom, jak hodnotí její písemné uplatnění nároku, nedokázala stěžovatelka uvést nic dalšího, na základě čeho by bylo možné dospět k závěru o nesprávném (nota bene neústavním) hodnocení jejího písemného uplatnění nároku. Proto i Ústavní soud musí postupu obecných soudů přisvědčit.

12. Zbytek uplatněných námitek je nutné odmítnout pro jejich irelevanci, neboť nijak nesouvisí s výše uvedenou klíčovou otázkou prokázání řádného předběžného uplatnění nároku jako podmínky dalšího postupu v řízení.

13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu