III.ÚS 1009/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele I. M., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2026 č. j. 14 To 76/2026-93, a usnesení Okresního soudu v Nymburku ze dne 27. ledna 2026 č. j. 2 PP 67/2025-83, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburku, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel v současné době vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců ve Věznici Jiřice. Stěžovatel podal návrh na podmínečné propuštění k Okresnímu soudu v Nymburku (dále jen "okresní soud"). Okresní soud podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku zamítl návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2025 sp. zn. 74 T 2/2024 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2025 sp. zn. 10 To 37/2025 a zároveň nepřijal nabídku záruky za dovršení nápravy spolku Diesel´s Survival Club, z. s. Okresní soud uzavřel, že stěžovatel sice splňuje časovou podmínku k projednání podmíněného propuštění, nicméně neprokázal polepšení ve výkonu trestu. Je zařazen stále ve II. prostupné skupině vnitřní diferenciace, nezískal dosud žádnou odměnu, zatím nepracuje a nemá ani dostatečný náhled na svou trestnou činnost. Okresní soud uzavřel, že z důvodu krátkého pobytu ve výkonu trestu se míra rizika zatím nesnížila, přičemž zohlednil i negativní stanovisko věznice.

3. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí, že splnil všechny podmínky pro podmíněné propuštění, neboť se s rozhodnutím soudů smířil a uložený trest respektuje. Ve výkonu vazby a trestu plní všechny své povinnosti, nebyl kázeňsky trestán, aktivně se zapojuje do činností ve věznici a byl vybrán pro pracovní zařazení mimo její prostory. Stěžovatel má stabilní rodinné zázemí, jeho manželka s ním udržuje pravidelný kontakt, podporuje jeho návrat k řádnému životu a v případě propuštění mu poskytne zázemí ve společné domácnosti, kde žije i jejich nezletilá dcera. Zároveň má zajištěn příslib zaměstnání a podporu spolku Diesel´s Survival Club, z. s., který je připraven za něj převzít společenskou záruku. Stěžovatel tvrdí, že v jeho případě je zřejmá dobrá prognóza dalšího bezproblémového života v případě jeho podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť doposud ve svém životě vedl řádný život, nikdy nebyl trestně stíhán a ani společnosti, ve kterých doposud působil, neměly doposud žádné problémy s dodržováním zákonnosti v jejich podnikání. Stěžovatel spatřuje v napadených usneseních jako jediný důvod nevyhovění žádosti okolnost, že se nedoznal k činu, za který vykonává trest odnětí svobody. To je však v rozporu se zákazem dvojího přičítání. Stěžovatel také namítá, že soudy zcela ignorovaly skutečnost, že pobýval po dobu 2 let a 2 měsíců ve vazbě a následně byl s časovou prodlevou delší než 5 měsíců přeřazen do II. stupně diferenční hodnotící skupiny. Výkon vazby se započítává do doby výkonu trestu odnětí svobody a za těchto okolností je tedy zcela nepochybné, že skutečnost, že výkon vazby odsouzeného má jiný režim než výkon trestu odnětí svobody, stejně jako časová prodleva přeřazení nelze v žádném případě přičítat k tíži stěžovatele.

5. Stěžovatel dále namítá postup trestních soudů v rozporu s novelizovaným § 88 odst. 1 trestního zákoníku, z jehož textu je zcela zřejmé, že soud propustí podmíněně odsouzeného při splnění stanovených podmínek, tedy již nikoliv může propustit odsouzeného, nebo přijme-li záruku za dovršení nápravy odsouzeného. Při započítání doby délky vykonané vazby do trestu odnětí svobody tak splňuje stěžovatel všechny podmínky stanovené § 88 odst. 1 trestního zákoníku.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

8. Podmíněné propuštění z výkonu trestu je koncipováno jako mimořádný zákonný institut. Smysl institutu podmíněného propuštění spočívá v motivování odsouzeného, aby svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také neodůvodněný (nález ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16). Podle judikatury Ústavního soudu neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na trestních soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily (viz např. nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21, bod 14). To platí i po novelizaci trestního zákoníku zákonem č. 270/2025 Sb., s účinností od 1. 1. 2026 (viz usnesení ze dne 17. 6. 2026 sp. zn. II. ÚS 867/26), neboť i podle nového znění § 88 trestního zákoníku soud podmíněně propustí odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody jen tehdy, když okolnosti konkrétního případu vyhodnotí tak, že jsou naplněny všechny tři podmínky pro využití tohoto institutu, tedy výkon stanovené části trestu, prokázání polepšení odsouzeného a důvodný předpoklad vedení řádného života (popř. možnost přijmout záruku za dovršení nápravy odsouzeného). Obecným soudům při tomto rozhodování náleží široký prostor pro uvážení o naplnění podmínek, do něhož Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, pokud jejich závěry vykazují znaky libovůle nebo extrémního rozporu s provedenými důkazy. Taková situace v posuzované věci nenastala.

9. Obecné soudy v napadených usneseních konstatovaly, že stěžovatel splnil časovou podmínku pro podmíněné propuštění, avšak neprokázal své polepšení, tedy druhou podmínku stanovenou § 88 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které obecné soudy již řádně vypořádaly a setrvale zastává názor, že splnil veškeré podmínky pro podmíněné propuštění, pročež napadá postup obecných soudů, které jeho návrh zamítly. Ústavní soud však v postupu obecných soudů stěžovatelem tvrzený ústavněprávní deficit neshledal.

10. Stěžovatel zdůrazňuje, že ve vazební věznici, v níž vykonával trest odnětí svobody před přeložením do Věznice Jiřice, je odlišný režim od výkonu trestu (mj. se neudělují kázeňské odměny), přičemž však pomíjí, že pouze tato skutečnost nemůže obecným soudům sloužit jako podklad pro závěr, že stěžovatel v průběhu výkonu trestu prokázal polepšení. Obecné soudy ve věci stěžovatele vyhodnotily všechny dostupné poznatky tak, že jeho chování ve vazbě i výkonu trestu lze sice hodnotit jako bezproblémové dodržování režimu, nicméně z něj nelze dovodit vnitřní proměnu hodnotových postojů. Stěžovatel v průběhu trestního řízení i v řízení o jeho návrhu neprokázal, že by se mu podařilo identifikovat příčinu páchání trestné činnosti a pracovat na jejím odstranění, neboť ji spatřuje zejména ve svém okolí a vnějších podmínkách. Nelze pominout, že ani z ústavní stížnosti nevyplývá, že by si stěžovatel uvědomil, co ho k trestné činnosti vedlo a že se pokusil rizikové faktory eliminovat. Se stěžovatelem nelze souhlasit, že by jeho podmíněné propuštění bylo ze strany obecných soudů podmiňováno přiznáním viny k trestnému činu, za který je ve výkonu trestu, a tedy porušením zásady dvojího přičítání. Krajský soud se v bodech 22-24 napadeného usnesení podrobně zabýval obecnými způsoby prokazujícími polepšení pachatele ve výkonu trestu, které následně aplikoval na případ stěžovatele. V bodě 22 odůvodnění výslovně konstatoval, že stěžovatel nemusí prokázat své polepšení formou doznání se k trestnému činu, přičemž ve svých úvahách o polepšení stěžovatele absenci doznání nepřičetl k jeho tíži. Ústavní soud nenachází důvod pro zpochybnění závěru obecných soudů o nedostatečném prokázání polepšení stěžovatele.

11. Obecné soudy, jejichž rozhodnutí při posuzování ústavnosti Ústavní soud posuzuje jako jeden celek, všestranně zhodnotily pachatelovu osobnost i dosavadní průběh trestu odnětí svobody a nedopustily se porušení zákazu dvojího přičítání, jak namítá stěžovatel. Krajský soud také naznačil cesty, jakými se stěžovatel má dále ubírat a jaké činnosti mohou vést k tomu, že při další žádosti o podmíněné propuštění mu už bude vyhověno (viz bod 30 usnesení krajského soudu). Obecné soudy návrh stěžovatele přezkoumaly v souladu se zákonnou úpravou i ustálenou judikaturou Ústavního soudu a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.

12. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 12. srpna 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu