III.ÚS 1013/14
V PLATNOSTI- KS Brno 59 Co 552/2012
- ÚS III.ÚS 1013/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal zákonné prostředky, včetně dovolání. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je stížnost nepřípustná bez vyčerpání všech procesních prostředků. Dále byla stížnost odmítnuta pro opožděnost, protože byla podána po uplynutí dvouměsíční lhůty. Soud uvedl, že rozhodnutí nižších soudů bylo založeno na správném právním výkladu a neporušilo ústavní práva.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 997/15, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 10. 2012 č. j. 6 C 82/2012-42 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. 2. 2013 č. j. 59 Co 552/2012-74, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel s poukazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod oponuje v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, vydaným v jeho občanskoprávní věci; současně je názoru, že podaná stížnost je přípustná dle 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), neboť ač dosud nevyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv, svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Z připojeného procesního spisu se podává, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně napadeným rozsudkem potvrdil rovněž v záhlaví označený rozsudek, jímž Okresní soud ve Zlíně zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal "vyslovení neplatnosti souhlasného prohlášení účastníků o určení otcovství k nenarozenému dítěti". Oba soudy dospěly k závěru, že určovací žaloba podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. není způsobilým prostředkem k dosažení nápravy, kterou stěžovatel sleduje; jím je výlučně žaloba na popření souhlasným prohlášením založeného otcovství ve smyslu ustanovení § 61 odst. 1, příp. § 62a zákona o rodině. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel, ač o něm poučen, nepodal; z obsahu ústavní stížnosti se podává, že nicméně vychází z toho, že v jeho věci bylo přípustné. Za tohoto předpokladu je však ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (dovolání), a podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pak musí být soudcem zpravodajem bez jednání odmítnuta. Stěžovatelem dovolávané ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se zde neuplatní, neboť zjevně slouží jinému účelu (ostatně stěžovatel ani tvrzený přesah vlastního zájmu nikterak nedokládá). Neprosadil-li by se tento předpoklad přípustnosti dovolání, tj. nešlo-li o věc určení či popření rodičovství ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a dovolání tím přípustné ze zákona (objektivně) nebylo, je však ústavní stížnost podána po uplynutí dvouměsíční lhůty k jejímu podání (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), důsledkem čehož je její odmítnutí pro opožděnost podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona, a to rovněž bez jednání soudcem zpravodajem. O dobrodiní ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nelze uvažovat už vůbec. Co do zde rozhodného doručení rozsudku odvolacího soudu se z procesního spisu podává, že stěžovatel byl zastoupen advokátkou Mgr. Petrou Křenkovou, které byl rozsudek dne 25. 3. 2013 doručen do datové schránky. Okolnost, že by v řízení před odvolacím soudem již zastoupen nebyl, jak nyní stěžovatel uvádí, se ze soudního spisu nepodává; podává se naopak z něj, že si rozsudek osobně vyžádal a okresní soud mu jej "po zaplacení kolků" zaslal s průvodním dopisem datovaným 13. 8. 2013. I kdyby tedy lhůta k ústavní stížnosti měla běžet až od této doby, v den jejího podání (14. 3. 2014) již marně uplynula rovněž. Již jen nad tento rozhodný rámec stojí za zaznamenání, že výsledek řízení o ústavní stížnosti by nemohl být stěžovateli příznivý ani v případě, že by stížnost byla projednatelná. Obecné soudy totiž vedly řádný proces a použily adekvátní právo, které také správně a v souladu s tradičním a konsolidovaným výkladem aplikovaly, pročež ani ústavně zaručená práva stěžovatele v tomto řízení dotčena, natožpak porušena, být nemohla.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2014 Vladimír Kůrka, v.r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.