III.ÚS 1023/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, a soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Vladimíra Provazníka, zastoupeného JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, sídlem nám. Svobody 87/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. února 2026 č. j. 3 Ads 156/2025-35, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2026 č. j. 15 Ad 20/2024-79, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2025 č. j. 15 Ad 20/2024-44, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a nejvyššího státního tajemníka, sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatel působil od roku 2012 do roku 2018 ve služebním poměru na Ministerstvu X. Po úspěšném výběrovém řízení jej služební orgán zařadil od 1. 6. 2018 na služební místo č. XY na Ministerstvu Y (dále jen "služební orgán"), služební obor XX. Služební místo č. XY bylo usnesením Vlády České republiky č. 783 ze dne 29. 11. 2018, s účinností od 1. 1. 2019, zrušeno. Služební orgán stěžovatele proto nejprve zařadil mimo výkon služby rozhodnutím ze dne 29. 5. 2019, proti němuž stěžovatel nepodal odvolání ani správní žalobu.

3. Stěžovateli byl rozhodnutím služebního orgánu ze dne 26. 5. 2020 skončen služební poměr, protože se nepodařilo do šesti měsíců od (prvního) zařazení mimo výkon služby najít mu jiné vhodné místo. Stěžovatel se proti skončení služebního poměru v roce 2020 bránil žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 4. 8. 2021 zamítl. Rozsudek městského soudu následně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 2. 2023 zrušil. Rozsudkem ze dne 13. 6. 2023 městský soud žalobu opět zamítl, protože dospěl k závěru, že si stěžovatel dostatečně aktivně nehledal služební místo. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2024 zrušil jak rozsudek městského soudu ze dne 13. 6. 2023, tak rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 27. 8. 2020. Nejvyšší správní soud konstatoval, že služební orgán nezákonně neumožnil stěžovateli přístup do evidence služebních míst, což pro něj mělo dva negativní důsledky, a sice že si nemohl aktivně hledat náhradní služební místo, a dále nemohl kontrolovat služební orgán v procesu hledání vhodných volných míst a případně postup při jejich hledání zpochybnit. Následně vedlejší účastník nejprve rozhodnutím ze dne 24. 5. 2024 zrušil rozhodnutí služebního orgánu ze dne 26. 5. 2020 o skončení služebního poměru stěžovatele a řízení o skončení služebního poměru zastavil.

4. Dne 29. 5. 2024 služební orgán vyzval stěžovatele, aby mu sdělil, zda podle § 75 odst. 3 služebního zákona hodlá pokračovat ve službě. Na tuto výzvu stěžovatel neodpověděl, přičemž mu byla fikcí doručena dne 10. 6. 2024. Služební orgán rozhodnutím ze dne 5. 6. 2024 stěžovatele (podruhé) postavil mimo výkon služby z organizačních důvodů, neboť služební místo č. XY bylo zrušeno a služební orgán stěžovateli nenašel jiné vhodné volné místo na Ministerstvu Y. Druhým výrokem stanovil, že se stěžovateli bude vyplácet měsíčně částka 27 800 Kč, což bylo 80 % jeho platu. Rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 20. 6. 2024 (desátým dnem od jeho uložení na poště).

5. O odvolání stěžovatele rozhodl vedlejší účastník dne 30. 9. 2024, tak že změnil druhý výrok rozhodnutí služebního orgánu tak, že slova "27 800 Kč měsíčně" nahradil slovy "33 744 Kč měsíčně", ve zbytku rozhodnutí potvrdil a zároveň určil, že účinky jím provedené změny druhého výroku prvostupňového rozhodnutí nastávají ode dne předběžné vykonatelnosti prvostupňového rozhodnutí.

6. Stěžovatel podal u městského soudu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 30. 9. 2024, ve věci zařazení žalobce mimo výkon služby z organizačních důvodů podle § 62 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě. Současně napadl i příkaz ministra ze dne 5. 10. 2018, kterým bylo bezdůvodně zrušeno služební místo č. XY. Městský soud napadeným rozsudkem odmítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal zrušení příkazu ministra a ve zbývající části žalobu zamítl.

7. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Následně podal dne 6. 11. 2025 návrh na vyslovení neúčinnosti doručení napadeného rozsudku. Návrh postoupil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 11. 2025 k vyřízení městskému soudu, jakožto soudu věcně a místně příslušnému. Městský soud usnesením ze dne 13. 1. 2026 návrh stěžovatele na vyslovení neúčinnosti doručení napadeného rozsudku odmítl pro jeho opožděnost. Uvedl, že se stěžovatel s doručovanou písemností podle vlastních tvrzení seznámil dne 16. 10. 2025, návrh měl tedy podat nejpozději dne 31. 10. 2025. Učinil tak ovšem teprve dne 6. 11. 2025.

8. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele napadeným usnesením podle § 46 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítl, protože byla podána opožděně. Rozsudek městského soudu byl stěžovateli doručen dne 10. 10. 2025 fikcí, pročež lhůta pro podání kasační stížnosti uplynula v souladu s § 40 odst. 2 s. ř. s. dne 24. 10. 2025. Zástupce stěžovatele podal kasační stížnost prostřednictvím datové schránky až dne 27. 10. 2025.

II. Argumentace stěžovatele

9. Stěžovatel tvrdí, že správní soudy v napadených rozhodnutích nesprávně aplikovaly procesní předpisy upravující doručování a posouzení včasnosti opravného prostředku, v důsledku čehož mu byl odepřen přístup ke kasačnímu přezkumu. Stěžovatel předně tvrdí, že správní soudy měly pro doručování aplikovat § 183a zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, nikoliv listinné doručování podle o. s. ř.

10. Stěžovatel namítá, že mu žádná písemná výzva k vyzvednutí zásilky zanechána nebyla, a tudíž nemohlo dojít ke vzniku fikce doručení podle § 49 odst. 4 o. s. ř. Považuje za málo pravděpodobné, že by doručující orgán stěžovatele na adrese bydliště nezastihl, neboť se s ohledem na dočasnou pracovní neschopnost v rozhodné době převážně zdržoval doma. Zákonným předpokladem náhradního doručení není pouze samotné uložení zásilky, ale i zanechání písemné výzvy a poučení o následcích nevyzvednutí zásilky. Stěžovatel uzavírá, že informaci o tom, že napadené rozhodnutí mělo být údajně doručeno fikcí již dne 10. 10. 2025, získal až dne 27. 10. 2025. Jestliže se s rozhodnutím fakticky seznámil dne 16. 10. 2025 a kasační stížnost podal dne 27. 10. 2025, přičemž již v ní uvedl den faktického seznámení s rozhodnutím, pak jeho procesní obrana byla uplatněna bez zbytečného odkladu a v každém případě v době, kdy ještě nebylo legitimní bez dalšího uzavřít přístup ke kasačnímu přezkumu.

11. Z procesní opatrnosti pak stěžovatel podal dne 6. 11. 2025 Nejvyššímu správnímu soudu návrh na neúčinnost doručení rozsudku městského soudu podle § 50d o. s. ř. Stěžovatel jako omluvitelný důvod spatřuje v tom, že se od 11. 2. 2025 nacházel v dočasné pracovní neschopnosti a v rozhodném období byl dlouhodobě omezen svým zdravotním stavem. Stěžovatel považuje svoji kasační stížnost ze dne 27. 10. 2025, a tím spíše její doplnění ze dne 6. 11. 2025, za materiálně posouditelné jako návrh na vyslovení neúčinnosti doručení ve smyslu § 50d o. s. ř. Tato podání totiž obsahovala nejen údaj o dni, kdy se stěžovatel s rozhodnutím fakticky seznámil, ale i tvrzení směřující k omluvitelnému důvodu a následně rovněž označení důkazů prokazujících včasnost a důvodnost takového návrhu. Podle názoru stěžovatele počíná 15denní subjektivní lhůta podle § 50d o. s. ř. běžet až ode dne, kdy se účastník dozvěděl (event. mohl dozvědět) o skutečnosti zakládající omluvitelný důvod, nikoli již ode dne seznámení se s písemností, pokud účastník toho dne ještě neměl žádnou informaci zakládající důvod pro uplatnění své procesní obrany.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

13. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl, protože byla podána opožděně, v závislosti na výsledku posouzení ústavnosti tohoto závěru je nutné následně posoudit přípustnost ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu (bod 18 a 19).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 s. ř. s. je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.

15. Obsah ústavní stížnosti stěžovatele představuje pouhou polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Přestože stěžovatel v petitu napadá i rozsudek městského soudu ze dne 24. 9. 2025, žádnou argumentaci proti rozhodování městského soudu v ústavní stížnosti nepodává. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá pochybení městského soudu při nevyhovění jeho návrhu na neúčinnost doručení rozsudku a pochybení Nejvyššího správního soudu při stanovení data doručení rozsudku městského soudu a s tím spojený následek odepření možnosti přezkumu rozhodování městského soudu.

16. Stěžovateli především nelze přisvědčit, že správní soudy mu měly doručovat prostřednictvím elektronické pošty v souladu s § 183a zákona o státní službě. Ustanovení § 183a zákona o státní službě upravuje doručování pro oblast státní služby (služebním orgánem nebo jiným příslušným orgánem). Účastníkům soudního řízení však soud doručuje podle procesních pravidel stanovených v soudním řádě správním, resp. občanském soudním řádě v souladu s § 42 odst. 5 s. ř. s.

17. Otázkou fikce doručení soudních písemností se již Ústavní soud opakovaně zabýval. Z ustálené judikatury vyplývá, že právní fikce doručení "představuje nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty jako jednoho z hlavních ústavních postulátů v podmínkách právního státu. Aby přitom mohla splnit svůj takto vymezený účel, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Jen v takovém případě je soud oprávněn její naplnění konstatovat" (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 272/13, ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 92/01, usnesení ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 841/22, ze dne 29. 1. 2026 sp. zn. III. ÚS 3556/25).

18. V posuzované věci Nejvyšší správní soud na základě podkladů ve správním spise a spise městského soudu ověřil, že právně nezastoupenému stěžovateli byl rozsudek městského soudu doručován dne 30. 9. 2025. Stěžovatel nebyl zastižen, pročež mu byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky, na kterou však nereagoval. Zásilka byla následně vhozena do domovní schránky dne 16. 10. 2025, kdy se s ní stěžovatel seznámil. Fikce doručení však v souladu s § 49 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 42 odst. 5 s. ř. s. nastala již dne 10. 10. 2025. Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost pro opožděnost, neboť lhůta pro její podání uplynula dne 24. 10. 2025, přičemž zástupce stěžovatele podal kasační stížnost prostřednictvím datové schránky až dne 27. 10. 2025. Nejvyšší správní soud posuzoval včasnost kasační stížnosti v souladu se zákonnou úpravou, neboť § 49 odst. 4 o. s. ř. stanoví, že "nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl". Zákon nastoupení fikce jednoznačně váže na uplynutí uvedené desetidenní lhůty počítané od okamžiku, kdy byla zásilka na základě vyrozumění připravena k vyzvednutí. Dokonce stanoví nastoupení účinků fikce bez ohledu na vědomost adresáta o uložení zásilky. Pozdní podání kasační stížnosti nelze nikterak zhojit, neboť zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti není možné prominout. Závěr Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel nepodal kasační stížnost ve dvoutýdenní lhůtě určené podle § 106 odst. 2 s. ř. s., tak z hlediska ústavněprávního plně obstojí.

19. Ústavní stížnost směřující proti napadenému rozsudku městského soudu je proto nepřípustná, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud zde neshledal žádnou z výjimek v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ostatně nejsou ani stěžovatelem tvrzeny.

20. Stěžovateli nelze přisvědčit, že kasační stížnost, kterou podal dne 27. 10. 2025 je nutné považovat i za návrh na vyslovení neúčinnosti doručení rozsudku ve smyslu § 50d odst. 1 o. s. ř. Kasační stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku městského soudu, přičemž ta absentuje jakýkoliv projev vůle, kterým by se stěžovatel domáhal vyslovení neúčinnosti jeho doručení. Proto je rozhodným datem pro podání návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení den 6. 11. 2025, kdy stěžovatel podal samostatný návrh u Nejvyššího správního soudu. Městský soud, jako soud místně i věcně příslušný, napadeným usnesením v souladu se zákonnou úpravou posoudil tento návrh jako opožděný, neboť rozhodným dnem pro počátek běhu lhůty podle § 50d o. s. ř. byl den 16. 10. 2025, tj. den seznámení se s rozsudkem městského soudu (což ani stěžovatel nepopírá). Návrh byl tedy opožděný, neboť byl podán až po uplynutí zákonem stanovené lhůty 15 dnů běžící ode dne, kdy se stěžovatel s doručovanou písemností seznámil. V odůvodnění usnesení se městský soud vypořádal s veškerými argumenty stěžovatele, které stěžovatel uvádí i v ústavní stížnosti. Skutečnost, že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.

21. V dané procesní situaci Ústavní soud aprobuje závěry správních soudů o tom, že z důvodu nesprávného procesního postupu stěžovatele byla kasační stížnost podána opožděně, stejně jako návrh na vyslovení neúčinnosti doručení rozsudku městského soudu. Na řádně odůvodněných závěrech správních soudů neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.

22. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a z části jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 25. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu