III.ÚS 1031/08
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podání nevyhovělo podmínkám projednatelnosti. Stěžovatel se domáhal odškodnění způsobeného porušením práva na odškodnění, avšak jeho nárok je řešený občanskoprávní cestou, nikoli prostřednictvím ústavní stížnosti. Soud se opřel o § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož ústavní stížnost nelze podat proti neúspěchu v civilním řízení. Návrh na zrušení § 24 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích byl odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. P., zastoupeného JUDr. Markem Reicheltem, advokátem se sídlem Tišnovská 143, Brno, směřující proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" a na zrušení ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudních rehabilitacích"), takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá vyslovení příkazu orgánům veřejné moci, "aby aplikací ustanovení § 24 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích nepokračovaly v porušování (jeho) práva podle čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod na uplatnění odškodnění na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 5. 1991 sp. zn. 2 Rt 1653/91 a ze dne 15. 4. 1991 sp. zn. 2 Rt 1151/91", a současně navrhuje, aby Ústavní soud toto ustanovení (§ 24 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích) zrušil. Stěžovatel uvádí, že byl na základě zákona o soudních rehabilitacích rehabilitován, avšak vzhledem k tomu, že byl neznámého pobytu, byl mu ustanoven obhájce, v důsledku čehož se o své rehabilitaci dozvěděl až dne 13. 5. 1997, tedy po uplynutí prekluzívní lhůty stanovené v § 24 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích k následnému materiálnímu odškodnění (rehabilitační rozhodnutí v jeho věci nabyla právní moci již dne 15. 4. 1991). Z listin, připojených k ústavní stížnosti, jakož i ze spisu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 539/03 (o předchozím stěžovatelově podání obdobného obsahu, jež bylo odloženo), se podává, že stěžovatel uplatnil nárok na odškodnění podle zákona o soudních rehabilitacích u Ministerstva spravedlnosti, které mu podáním ze dne 30. 10. 1998 sdělilo, že podle § 24 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích jeho nárok zanikl. Stěžovatel je názoru, že toto ustanovení je v rozporu ustanoveními čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, a proto pokládá za protiústavní, jestliže na jeho základě jej "orgány veřejné moci odmítají odškodnit". Podle § 64 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), je oprávněn návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy podat mimo jiné ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 zákona o Ústavním soudu. Obdobně podle § 74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem. Podmínkou legitimace fyzické osoby k návrhu na zrušení zákona nebo jeho ustanovení je tím jeho spojení s ústavní stížností; nikoli tedy s každým podáním adresovaným Ústavnímu soudu, nýbrž až s tím, jež splňuje formální a obsahové náležitosti - právě - ústavní stížnosti, jak je vymezena v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, a logicky - kromě toho - s takovou ústavní stížností, jež je i věcně projednatelná. Tak tomu však v případě podání stěžovatele není. Ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je oprávnění podat ústavní stížnost podmíněno tvrzením, že buď pravomocným rozhodnutím v řízení (jehož byl stěžovatel účastníkem), nebo opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno stěžovatelovo základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Tomu koresponduje, že v případě vyhovění ústavní stížnosti proti "rozhodnutí" je Ústavní soud zruší (§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavní soudu), zatímco, směřuje-li ústavní stížnosti proti "opatření nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí", Ústavní soud zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, případně mu přikáže, pokud je to možné, aby obnovil stav před porušením. Stěžovatel svým návrhem směřuje k tomu, aby dosáhl odškodnění podle § 23 a násl. zákona o soudních rehabilitacích. Podle jeho § 24 odst. 1 se při uplatňování nároků podle § 23, 26 a 27 postupuje podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Ten, kdo o odškodnění žádá, má tím k dispozici zde stanovenou proceduru; po obligatorním předběžném projednání nároku je mu otevřena standardní cesta občanskoprávního řízení, a to na základě žaloby o plnění (odškodnění) podle § 80 písm. b) o. s. ř. Z řečeného plyne, že stěžovatelova věc (odškodnění) je uchopitelná právě na tomto základě, resp. na základě žalobou zahájeného civilního řízení, a následném směřování k dosažení soudního rozhodnutí. Není pochyb, že vydané rozhodnutí, v případě stěžovateli nepříznivého výsledku, by pak mohlo být způsobilým podkladem řádné ústavní stížnosti (viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavní soudu výše); samozřejmě za dalšího předpokladu - z hlediska její přípustnosti - totiž vyčerpání všech procesních (zde opravných) prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu). Z toho nutně plyne, že je naopak vyloučeno použít k dosažení stěžovatelem uvažovaného cíle (odškodnění) ústavní stížnost, jež má směřovat proti "jinému zásahu orgánů veřejné moci"; to, že stěžovatel nebyl odškodněn, je totiž důsledkem toho, že zde není pozitivního soudního rozhodnutí, resp. že zde není zákonem přepokládaného rozhodnutí vůbec. Absenci přístupného (dosažitelného) rozhodnutí pak logicky nelze obcházet tvrzením o existenci tzv. jiného zásahu veřejné moci. Jinak řečeno, nemůže obstát ústavní stížnost, která porušení základních práv spojuje s "opatřením nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci", jestliže odstranění tvrzeného porušení těchto práv je objektivně sledovatelné prostřednictvím řádných procesních režimů, jež směřují k vydání rozhodnutí; a to i kdyby zde bylo reálné - se zřetelem k platné právní úpravě - předpokládat, že stěžovatel v občanském soudním řízení již mít úspěch nebude. Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám projednatelnosti posuzované ústavní stížnosti - plyne, že tak je tomu v dané věci. Ústavní stížnost, již stěžovatel podal, se nemůže "ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod" proto, že k jejich ochraně je (byla) - oproti ní - k dispozici ústavní stížnost jiná, jiného "obsahu", a vycházející z odlišných "podústavních" postupů. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl. Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro nedostatek relevantního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, není zde logicky ani podkladu pro projednání návrhu na zrušení ustanovení § 24 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích, neboť výsledek posouzení ústavní stížnosti není nikterak na existenci (platnosti, resp. účinnosti) dotčeného ustanovení závislý; takový návrh proto musí být odmítnut rovněž [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2008 Jiří Mucha předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.