III.ÚS 104/98
V PLATNOSTI- ÚS I.ÚS 384/97
- ÚS III.ÚS 104/98
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se opřel o § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož se ústavní stížnost odmítá, pokud je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel měl prokázat dobu vzniku právní moci napadeného rozhodnutí, což neudělal. Výsledkem bylo, že návrh na zrušení § 43 zákona nebyl projednán.
Rubrum
III. ÚS 104/98 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M., zastoupeného advokátem JUDr. J.T., proti usnesení Ústavního soudu v Brně ze dne 6. ledna 1998, sp. zn. I. ÚS 384/97, mimo ústní jednání dne 7. 5. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Podáním, označeným jako "ústavní stížnost a návrh na zrušení § 43 zák. č. 182/1993 Sb.", brojí stěžovatel proti usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1998 (ve věci I. ÚS 384/97) a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a spolu s ním též právo plynoucí z Ústavy ČR (čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); porušení těchto práv spatřuje stěžovatel v tom, že vpředu označeným usnesením Ústavního soudu byla pro opožděnost odmítnuta jeho ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze (ze dne 2. června 1997 ve věci 28 Ca 94/96), ačkoli tato ve skutečnosti byla podána včas. Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i ze spisu Ústavního soudu (I. ÚS 384/97) je zřejmé, že při jejím posouzení, stran formálních podmínek přípustnosti, vycházel ústavní soud z úřední zprávy Městského soudu v Praze (č. 1. 6 spisu), dle níž právní moc jí napadeného rozhodnutí nastala dne 8. srpna 1997, a jestliže byla podána k poštovní přepravě dne 9. října 1997, dovodil, že se tak stalo opožděně a v rozporu s ustanovením zákona (§ 72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb.). Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a návrh na zrušení § 43 zák. č. 182/1993 Sb., je nepřípustný. Stěžovatelem napadené rozhodnutí vycházelo z úřední zprávy obecného soudu a o správnosti v ní uvedených údajů nebylo nejmenšího důvodu pochybovat; ostatně vznik právní moci a její vyznačení na tom kterém rozhodnutí obecného soudu doložkou právní moci je výsledkem úředního a právní normou stanoveného postupu (§ 23 vyhl. o jednacím řádu č. 37(1992 Sb.), stejně tak jako vyznačení příslušné doložky na jím (účastníkem) předloženém rozhodnutí (§ 24 odst. 1 cit. vyhl.); posuzování doby (dne) vzniku právní moci nespadá tedy do oblasti volných úvah toho kterého účastníka řízení, ale je věcí (povinností) obecného soudu. Jestliže ve stěžovatelově věci při stanovení a vyznačení právní moci jím (ústavní stížností) napadeného rozhodnutí došlo k omylu, jak v posuzované ústavní stížnosti se tvrdí, bylo výlučně na stěžovateli, aby sám před obecným soudem usiloval o nápravu, zejména mělo-li k tvrzenému omylu obecného soudu dojít jeho vlastním zaviněním (omylem jeho zástupce); do doby než by bylo o právní moci (a jejím vyznačení doložkou) nově rozhodnuto a rozhodnutí obecného soudu bylo jím samotným úředně opraveno, platí původní, byť třeba nesprávný, údaj. Jestliže toto platí obecně a přihlédne-li se současně k tomu, že je věcí účastníka řízení, aby právní moci v řízení vydaného rozhodnutí věnoval dostatečnou pozornost, je očividné, že liknavost či nepozornost v uvažovaném směru svými důsledky stíhá také jeho samotného, a to tím spíše, jestliže k tvrzení nesprávnosti, jak již řečeno, sám svou nepozorností dal obecnému soudu podnět; nadto v řízení o ústavní stížnosti je účastník sám povinen prokazovat dobu vzniku právní moci jím napadeného rozhodnutí a zachování od ní se odvíjející zákonné lhůty; řečeno jinými slovy, k procesním povinnostem takového účastníka náleží předložit spolu s ústavní stížností kopii rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.), a to s připojením příslušné doložky. Napadené usnesení Ústavního soudu není proto porušením stěžovatelem tvrzených ústavně zaručených základních práv, stejně jako není důsledkem "mylnosti či libovůle jedné osoby, byť je jí soudce Ústavního soudu"; již z těchto důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, aniž by se bylo třeba blíže se zabývat otázkou, zda vůbec je ústavní stížnost proti rozhodnutí Ústavního soudu přípustná. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem (§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 18211993 Sb.), jak ve znělce tohoto usnesení se stalo; odmítnutí ústavní stížnosti současně brání projednání návrhu na zrušení ust. § 43 zák. č. 182/1993 Sb. (srov. usnesení III. ÚS 101/95 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 4, č. 22, vydání 1., Praha, 1996).
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 7. května 1998 JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.