III.ÚS 1060/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti K. M. M., zastoupené Mgr. Jiřím Roulem, advokátem, sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2026 č. j. 8 Tdo 26/2026-379, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2025 č. j. 10 To 230/2025-347 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. dubna 2025 č. j. 14 T 20/2025-328, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu

1. Proti trestnímu příkazu Okresního soudu Praha-západ (dále jen "nalézací soud") ze dne 14. 3. 2025 podala stěžovatelka odpor. V hlavním líčení uznal nalézací soud stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu podvodu (§ 209 odst. 1 trestního zákoníku) ve spolupachatelství (§ 23 trestního zákoníku). Za to jí uložil trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvanácti měsíců a povinnost, společně s další, odděleně stíhanou osobou, zaplatit na náhradu škody poškozené částku 16 500 Kč.

2. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání zamítl. Dovolání odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.

II. Argumentace stěžovatelky

3. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly její práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

4. Stěžovatelka předně namítá, že nalézací soud hodnotil důkazy jednostranně a nevypořádal alternativní verzi skutkového děje; odvolací i Nejvyšší soud pak pouze hodnotily procesní stránku bez vlastního věcného přezkumu věci. Závěry nalézacího soudu však vzbuzují rozumné pochybnosti, neboť vina stěžovatelky nebyla prokázána bezrozporným řetězcem důkazů, ale byla dovozena z okolností, které připouštějí i jiný racionální výklad, přestože obhajoba předložila jen méně pravděpodobnou verzi.

5. Podle stěžovatelky nebyly naplněny zákonné požadavky trestného činu podvodu, popis byl jen obecný a nekonkrétní. Stěžovatelka od počátku poskytovala dostatek informací (že je jen spoluvlastnicí), poškozené přesto trvaly na jednání o pronájmu nemovitosti a byly ochotny složit zálohu, ač nebylo jisté, že smlouva bude uzavřena. Nebyl zohledněn zájem poškozených na pronájmu "na oko" pro orgán sociálně právní ochrany dětí. Nebyla způsobena škoda (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 8 Tdo 1370/2006) a závěr o úmyslu nemůže být založen jen na faktu, že smlouva nebyla uzavřena. Podle stěžovatelky nebyla zohledněna ani subsidiarita trestní represe (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10, ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 413/04 či ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 474/19), byla porušena presumpce neviny a zásada in dubio pro reo (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 3741/11 či ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 2929/18) a nebyly vyvráceny pochybnosti, zda poškozené byly v omylu, zda o něm stěžovatelka věděla a konala úmyslně. Nebyla totiž prokázána úmyslná aktivita stěžovatelky a samotná její přítomnost na místě nenaplňuje požadavek spolupachatelství. Konečně podle stěžovatelky nebyl rozsudek dostatečně odůvodněn, není jasné, proč nebyly provedeny některé důkazy, jaké závěry z provedených důkazů nalézací soud vyvodil a jak se vypořádal s obhajobou. Nesprávné skutkové zjištění nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 a ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 2448/08).

6. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti

7. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i protokoly z hlavního líčení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle.

9. V napadených rozhodnutích je popsáno jednání, pro které byla stěžovatelka uznána vinnou. Poté, co již byla vydražena nemovitost, původně ve spoluvlastnictví stěžovatelky, jejího bratra a jejich matky, společně s další osobou navodila v poškozené dojem, že pronájem je možný. Přitom, jak sama stěžovatelka uvádí, poškozené sdělila, že je jen spoluvlastnicí a o pronájmu rozhodne její matka a bratr. Teprve den poté, co převzali se spolupachatelem první nájemné (16 500 Kč), sdělila poškozené, že dům byl již před časem vydražen, má nového vlastníka, a nelze jej proto pronajmout. Podle nalézacího soudu tím stěžovatelka naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu (bod 27 rozsudku). Naplněním skutkové podstaty se zabýval i Nejvyšší soud (body 19 a 20), který s odkazem na relevantní judikaturu, vyhodnotil závěry nalézacího soudu jako správné i přesto, že nezanedbatelný podíl měl samostatně stíhaný spolupachatel.

10. V řízení se nejednalo o "pouhý" střet dvou verzí, z nichž jedna byla pouze pravděpodobnější než druhá. Z napadených rozhodnutí je patrné, jaké důkazy vedly nalézací soud k rozhodnutí věci, přičemž důkazy proti stěžovatelce tvořily logický řetězec, zatímco obhajoba se snažila o vytvoření představy o její (neúčelné) přítomnosti, kdy vše řešil a dojednal výhradně spolupachatel. Stěžovatelka zcela pomíjí, že poškozenou informovala o spoluvlastnictví a podstatnou okolnost sdělila poškozené až den poté, co byly předány peníze. Respektive stěžovatelka považuje skutečnost, že již není spoluvlastnicí nemovitosti (a není tudíž oprávněna uzavírat nájemní smlouvu), za natolik nepodstatnou, že nemohla ovlivnit rozhodování poškozené. Na tom nemohou nic změnit ani důvody, pro které poškozená nové ubytování vyhledávala.

11. Z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy a § 2 odst. 2 trestního řádu) vyplývá pravidlo in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností (jsou-li přítomny neodstranitelné důvodné pochybnosti), musí být rozhodnuto ve prospěch obviněného (například nález sp. zn. IV. ÚS 2718/21). Avšak toto pravidlo lze aplikovat pouze tehdy, existují-li takové pochybnosti, z nichž objektivní pozorovatel nemůže ani jednu vyloučit - nepostačuje pochybnost vnímaná subjektivně účastníkem řízení - nebo stěžovatelkou tvrzená možná alternativní verze skutkového děje, jako v projednávané věci.

12. Z napadených rozhodnutí ani z protokolů o hlavním líčení není patrné, že by v řízení bylo navrženo provedení nějakého důkazu, který by nalézací soud opomenul. Nalézací soud odůvodnil, proč neprovedl jeden důkaz navržený státní zástupkyní, kdy z rozsudku (bod 23) je seznatelné, proč tak učinil. Nalézací soud měl k dispozici dostatek důkazů k tomu, aby mohl vyslovit závěr o vině stěžovatelky a srozumitelně vysvětlil na základě jakých poznatků tak učinil.

13. Jak zmínil již Nejvyšší soud (bod 16) právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručují výsledek podle očekávání účastnice řízení, ale pouze řízení před nezávislým a nestranným soudem podle předem stanovených pravidel.

14. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem a výhradně zákonným způsobem. Jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem (čl. 39 Listiny) a jakou sankci lze za jeho spáchání uložit. Obecné soudy tato omezení dodržely a stěžovatelku stíhaly a uznaly vinnou jen z důvodů a způsobem, který vyplývá ze zákona (čl. 8 odst. 2 Listiny).

15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu i námitky z opravných prostředků, neuvedla však žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v její věci byla porušena její základní práva. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí řádně zabývaly v dostatečném rozsahu a na základě provedených důkazů vyslovily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Jejich postup byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí byla řádně a srozumitelně odůvodněna. Ústavní soud proto neshledal tvrzený zásah.

16. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu