III.ÚS 1080/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Lišky, zastoupeného Mgr. Filipem Gerykem, advokátem, sídlem Palánek 254/12a, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2026 č. j. 23 Cdo 3214/2025-315, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Drahomíry Liškové, zastoupené Mgr. Ing. Alešem Martínkem, advokátem, sídlem Heršpická 813/5, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále namítá porušení čl. 90 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu vyplývá, že se vedlejší účastnice žalobou u Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") domáhala proti stěžovateli určení svého vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 2/3 na označených nemovitostech. Tvrdila, že tento podíl stěžovateli darovala, avšak následně dar odvolala pro jeho nevděk. Okresní soud rozsudkem ze dne 11. 12. 2024 č j. 6 C 161/2023-213 žalobě na určení vlastnického práva vyhověl.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. V průběhu odvolacího řízení byla soudům dne 1. 9. 2025 doručena listina podepsaná vedlejší účastnicí, podle jejíhož obsahu brala žalobu v celém rozsahu zpět. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 10. 9. 2025 č. j. 38 Co 30/2025-273 rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že má značné pochybnosti o okolnostech provázejících "tzv. zpětvzetí žaloby" a že lze jen obtížně uvěřit tomu, že by stěžovatel neměl s předložením listiny žádnou spojitost.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Námitku, podle níž odvolací soud nemohl pokračovat v řízení navzdory doručenému zpětvzetí žaloby, posoudil jako námitku vady řízení, k níž by mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že zpětvzetí žaloby je jednostranným procesním úkonem, jehož účinky nastávají doručením soudu a který již poté nelze odvolat, nedojde-li jeho odvolání soudu nejpozději současně s ním (§ 41a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Odvolací soud proto podle něj nemohl navzdory doručenému zpětvzetí pokračovat v meritorním projednání věci, nýbrž měl postupovat podle § 222a občanského soudního řádu, zrušit rozsudek okresního soudu a řízení zastavit. Tvrzení vedlejší účastnice o nátlaku třetí osoby podle stěžovatele nemohlo již nastalé procesní účinky zpětvzetí zvrátit.

6. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že jeho dovolací argumentaci nesprávně posoudil jen jako námitku vady řízení, ke které lze přihlédnout pouze při jinak přípustném dovolání. Tvrdí, že v dovolání řádně vymezil otázku procesního práva, zda lze odvolat zpětvzetí žaloby poté, co již došlo soudu, a zda může odvolací soud navzdory takovému zpětvzetí pokračovat v řízení. Na řešení této otázky podle něj napadené rozhodnutí bezprostředně záviselo, neboť kladná odpověď vedla k pokračování v meritorním projednání věci, zatímco opačná odpověď by vedla ke zrušení rozsudku okresního soudu a zastavení řízení. Postup Nejvyššího soudu proto považuje za přepjatě formalistický a za odepření přístupu k dovolacímu přezkumu.

III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení

7. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že stěžovatelem formulovaná dovolací otázka neodpovídala skutkovému a procesnímu východisku odvolacího soudu. Odvolací soud podle něj neposuzoval případ následného odvolání již účinného zpětvzetí žaloby, nýbrž vyšel z toho, že s ohledem na tvrzené donucení vedlejší účastnice nešlo v případě "tzv. zpětvzetí žaloby" vůbec o její skutečný projev vůle. Stěžovatelem předestřená otázka výkladu § 41a odst. 4 občanského soudního řádu proto nebyla otázkou, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo. Nejvyšší soud dále zdůraznil rozdíl mezi otázkou procesního práva ve smyslu § 237 občanského soudního řádu a vadou řízení, k níž může dovolací soud podle § 242 odst. 3 téhož zákona přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Stěžovatel přitom sám v dovolání postup odvolacího soudu označil za vadu řízení. Má-li za to, že odvolací soud nepřípustně pokračoval v řízení navzdory zpětvzetí žaloby, může se podle Nejvyššího soudu domáhat nápravy žalobou pro zmatečnost. Nejvyšší soud proto navrhl ústavní stížnost odmítnout, případně zamítnout.

8. Vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že listinu o zpětvzetí žaloby podepsala pod nátlakem cizího muže, který jí bránil v kontaktování právního zástupce; bezprostředně poté však svému advokátovi sdělila, že na žalobě nadále trvá. Poukázala rovněž na to, že listinu soudu předložil sám stěžovatel, který podle ní mohl být s jejím pořízením spojen, a nemůže proto ze svého nekalého jednání těžit. Stěžovatelem citovanou judikaturu nepovažuje za přiléhavou, neboť se týkala procesních úkonů učiněných právními zástupci, zatímco v nynější věci nebylo zpětvzetí výsledkem její svobodné vůle. Nejvyšší soud proto podle ní správně posoudil dovolací námitku jako námitku vady řízení, která sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Navrhla ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

9. Ústavní soud uvedená vyjádření nezasílal stěžovateli k replice, neboť jejich obsah nebyl pro níže dovozený závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti určující a takový postup by byl nadbytečný a nehospodárný.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Dříve, než Ústavní soud ústavní stížnost věcně posoudí, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

11. Ústavní soud shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je však nepřípustná.

12. Výchozím bodem při posuzování přípustnosti ústavních stížností je § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity, která je pojmovým znakem ústavní stížnosti [viz bod 23 a násl. stanoviska pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (ST 58/116 SbNU 266; 57/2023 Sb.)]. Subsidiarita se projevuje jednak v požadavku, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád poskytuje k ochraně jeho práv, jednak v tom, že Ústavní soud zasahuje až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, jimiž by mohly tvrzený neústavní stav napravit [viz stanovisko pléna ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 61/25 (510/2025 Sb.)].

13. Z vyžádaného spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dne 18. 5. 2026 podal proti rozsudku odvolacího soudu žalobu pro zmatečnost z důvodu podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. V žalobě namítá, že odvolací soud o zpětvzetí žaloby procesně nerozhodl, neposkytl mu dostatečný prostor k vyjádření k tvrzenému nátlaku na vedlejší účastnici, k účinkům zpětvzetí ani k provedení důkazů o okolnostech jeho vzniku, a přesto tyto okolnosti použil při hodnocení jeho věrohodnosti. Žaloba pro zmatečnost se tak v podstatné části týká téže procesní otázky, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti otevírá prostřednictvím výtky, že se jí Nejvyšší soud v dovolacím řízení věcně nezabýval.

14. Za této situace náleží posouzení přípustnosti a důvodnosti žaloby pro zmatečnost, jakož i právní kvalifikace uplatněných tvrzení a jejich případné podřazení pod některý ze zákonných zmatečnostních důvodů, příslušnému obecnému soudu. Ústavní soud nemůže předjímat ani to, zda stěžovatel tento prostředek uplatnil efektivně; na uvedeném nic nemění, že žalobu pro zmatečnost podal až v průběhu řízení před Ústavním soudem (srov. usnesení ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2666/11).

15. Uvedený závěr se uplatní i přesto, že ústavní stížnost směřuje pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, zatímco žalobou pro zmatečnost stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu. Na řízení před obecnými soudy je zásadně nutno nahlížet jako na jeden celek, do něhož Ústavní soud zasahuje až na jeho konci. Případné vyhovění žalobě pro zmatečnost by vedlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání, a k pokračování odvolacího řízení. Dokud řízení o žalobě pro zmatečnost nebylo pravomocně skončeno, je proto předčasná i ústavní stížnost směřující pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 6. 8. 2024 sp. zn. III. ÚS 1906/24, body 12 a 13, či ze dne 11. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 2941/24, body 4 a 5). Stěžovateli nic nebrání, aby po skončení řízení o žalobě pro zmatečnost, popřípadě navazujícího řízení ve věci samé, podal novou ústavní stížnost, bude-li mít nadále za to, že konečný výsledek řízení zasáhl do jeho základních práv (srov. např. usnesení ze dne 30. 8. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1388/19 či ze dne 6. 8. 2024 sp. zn. III. ÚS 1906/24).

16. Pro úplnost lze dodat, že stěžovatel netvrdí a ani z povahy věci neplyne, že by byly naplněny podmínky některé z výjimek podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

17. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 11. srpna 2026 Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj