III.ÚS 1091/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou o ústavní stížnosti stěžovatele Tadeáše Dostala, zastoupeného Mgr. Petrem Šupalem, LL. M., advokátem, se sídlem Hořínůška 126, Dolní Lhota, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. prosince 2025, č. j. 11 VSOL 212/2025-115, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, Rainera Bretschneidera a Mgr. Jakuba Hartmana, insolvenčního správce stěžovatele, se sídlem Janáčkova 333, Tišnov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. V roce 2023 zjistil Krajský soud v Ostravě (dále také jen jako "insolvenční soud") úpadek stěžovatele a povolil jeho řešení oddlužením. V rámci insolvenčního řízení uplatnil svou pohledávku coby pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 InsZ) i vedlejší účastník Rainer Bretschneider (dále pro přehlednost označován jen jako "věřitel"). Jelikož vznikly pochybnosti o tom, zda má tato pohledávka skutečně postavení pohledávky dle § 169 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, vyzval insolvenční soud věřitele k podání žaloby podle § 203a insolvenčního zákona. Věřitel žalobu v určené lhůtě podal. Jelikož zákon předpokládá, že žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci, měl v tomto incidenčním sporu stěžovatel postavení vedlejšího intervenienta.

2. Insolvenční soud žalobě věřitele v plném rozsahu vyhověl. Shledal, že jím uplatněná pohledávka skutečně je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací (dále jen "vrchní soud") shledal odvolání nedůvodným a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

3. Proti rozsudku vrchního soudu podal dovolání jak stěžovatel, tak jeho insolvenční správce, oba vystupující na straně žalované. Stěžovatel, vědom si judikatury Nejvyššího soudu týkající se subjektivní nepřípustnosti dovolání vedlejšího intervenienta (kterou v dovolání zpochybňuje a hodnotí jako neudržitelnou), podal proti rozsudku vrchního soudu "z procesní opatrnosti" rovněž ústavní stížnost. Domáhá se zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vrchního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovateli je znám přístup Ústavního soudu k hodnocení ústavních stížností podaných vedlejšími účastníky. Má však za to, že jeho věc je mimořádná a zásah do jeho hmotněprávní sféry je citelný a bezprostřední. V incidenčním sporu, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, nemohl mít jiné postavení než jako vedlejší účastník, neboť insolvenční zákon výslovně předpokládá, že žalovaným bude výlučně insolvenční správce (§ 203a InsZ).

4. Z údajů dostupných v insolvenčním rejstříku vyplývá, že o žádném z podaných dovolání nebylo dosud rozhodnuto.

II. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti

5. Dříve než Ústavní soud přistoupí k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a splnění zákonných podmínek předpokládaných zákonem o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky vázán. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. V nyní posuzované věci stěžovateli postavení osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti nesvědčí, a to z níže vyložených důvodů (k tomu srov. např. usnesení ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1005/13; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z https://nalus.usoud.cz).

6. Stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení vedlejšího účastníka na straně žalované. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že "vedlejší účastenství je jak v řízení před obecnými soudy, tak před Ústavním soudem zákonem konstruováno jako procesní institut podpory účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, což ve svých důsledcích znamená, že vedlejší účastník sám řízení o ústavní stížnosti zahájit nemůže" (srov. usnesení ze dne 13. 2. 2001 sp. zn. III. ÚS 719/2000, ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 177/04, ze dne 16. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 979/07 a ze dne 24. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 1759/08). Ačkoliv si je Ústavní soud vědom specifického procesního postavení insolvenčního dlužníka v případě vedlejšího účastenství v incidenčním sporu podle § 203a insolvenčního zákona (v návaznosti na § 416 téhož předpisu), má za to, že uvedené závěry lze uplatnit i na případ stěžovatele. Nelze totiž odhlédnout od toho, že k ochraně jeho hmotněprávního postavení přispívá (i když nepřímo) svojí procesní aktivitou i insolvenční správce, který brojí proti stěžovatelem napadenému rozhodnutí dovoláním. Jak Ústavní soud zjistil z insolvenčního rejstříku, v jeho dovolání je obsažena totožná argumentace jako v dovolání stěžovatele (přičemž dovolání je v obou případech sepsáno týmž právním zástupcem).

7. Lze proto konstatovat, že ačkoliv v minulosti Ústavní soud přistoupil také k přezkumu rozhodnutí obecných soudů napadených ústavní stížností vedlejšího účastníka, považoval jej za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti pouze za situace, kdy byly zúženy či zcela vyloučeny jeho možnosti domáhat se ochrany ústavně zaručených základních práv jiným způsobem. Jednak proto, že vedlejší účastník sám není aktivně legitimován k podání dovolání, a současně nebylo dovolání podáno ani tím účastníkem řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupoval (srov. usnesení ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 375/17). Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci není, jak již bylo částečně objasněno. O dovolání insolvenčního správce stěžovatele dosud nebylo rozhodnuto. Za takového stavu řízení, kdy nadto nelze výsledek řízení před dovolacím soudem předjímat, a současně je (alespoň zprostředkovaně) uplatněním práv samotného účastníka stěžovateli zachována možnost ochrany jeho základních práv, nelze stěžovateli právo na meritorní projednání jeho ústavní stížnosti přiznat.

8. Z uvedeného plyne, že stěžovatel podal ústavní stížnost jako zjevně neoprávněný navrhovatel, v důsledku čehož nezbylo než soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. srpna 2026 Daniela Zemanová v. r. soudkyně zpravodajka