III.ÚS 1092/09
V PLATNOSTI- MS Praha 7 To 104/2009
- ÚS III.ÚS 1092/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o zjevně neopodstatněný návrh. Soud uvedl, že rozhodování o vazbě je věcí obecných soudů a nemůže být přezkoumáno Ústavním soudem jako superrevizní orgán. Námitky stěžovatele ohledně odůvodnění vazby, délky zadržení a nabídky peněžité záruky nebyly ústavněprávně relevantní. Ústavní soud se nezabývá skutkovými otázkami ani návrhy, které by představovaly prejudikaci trestního řízení.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J.P., právně zastoupeného Mgr. Monikou Papugovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. 7 To 104/2009 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 1. 2009 sp. zn. 1 T 136/2008, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv chráněných článkem 8 odst. 1 a odst. 3 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postupem obecných soudů mělo dále dojít k porušení práv stěžovatele dle článku 5 a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 4. 2008 z důvodů podle § 67 písm. c) tr. řádu poté, co mu bylo sděleno obvinění z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle ust. § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona dílem ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona. Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 1. 2009 bylo mimo jiné rozhodnuto, že se podle § 73 odst. 2 tr. řádu zamítají žádosti obžalovaných (mezi nimi i stěžovatele) o propuštění z vazby na svobodu. Podle § 71 odst. 5 tr. řádu bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu dle § 67 písm. c) tr. řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, která však byla v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta. Stěžovatel spatřuje vady napadených rozhodnutí především v nedostatku odůvodnění, pokud jde o trvání vazebního důvodu vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. řádu. Stěžovatel má zato, že z rozhodnutí obecných soudů není zřejmé, o jaké prokázané skutečnosti se existence uvedeného vazebního důvodu opírá, ani proč je v jeho případě vazba opatřením nezbytným. Stěžovatel tento svůj názor dokládá řadou námitek skutkového charakteru, zejména poukazuje na to, že žalované trestné činnosti sám dobrovolně zanechal, a k jejímu spáchání se dobrovolně přiznal. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací obecných soudů ohledně rozsahu a dlouhodobosti stíhaného jednání, což obsáhle odůvodňuje výkladem své vlastní verze skutkového stavu. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, jak obecný soud naložil s návrhem jeho manželky na přijetí záruky za jeho chování a současně s nabídkou peněžité záruky. Dále stěžovatel poukazuje nato, že původním vazebním rozhodnutím obvodního soudu ze dne 24. 4. 2008 byl vzat do vazby s tím, že se jeho vazba započítává dnem 22. 4. 2008 od 12:00 hodin. Stěžovatel však zdůrazňuje, že fakticky došlo k omezení jeho osobní svobody již v pondělí dne 21. 4. 2008, poté, co byl v doprovodu Policie ČR přivezen k výslechu. Odtud byl stěžovatel toho samého dne z důvodu intoxikace návykovou látkou převezen do nemocnice, kde setrval od 12:47 hod. do 12:00 hod příštího dne, kdy byl znovu odvezen k výslechu, přičemž po celou dobu strávenou v nemocnici byl za dveřmi pokoje stěžovatele příslušník Policie ČR. Stěžovatel je přesvědčen, že ke skutečnému omezení jeho osobní svobody došlo již 21. 4. 2008 v 10.00 hod. Protože byl stěžovatel zadržen před odevzdáním soudu více jak 48 hodin a nebyl propuštěn, bylo dle názoru stěžovatele porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu podle článku 8 odst. 3 Listiny, podle kterého zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Stěžovatel dále vyjadřuje nesouhlas s hodnocením svého jednání jako zvlášť nebezpečné recidivy dle ust. § 41 odst. 1 tr. zákona a s odůvodněním, že se žalované trestné činnosti dopustil v době podmíněného propuštění z trestu odnětí svobody. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě není naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. II. Po přezkoumání napadených rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nemůže funkci těchto orgánů nijak suplovat. Ústavní soud postupuje zásadně velmi zdrženlivě ve věcech, jež dosud nebyly pravomocně skončeny. I ve věcech vazebních náleží ochrana práv stíhaných osob především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci ve smyslu porušení práv dle článku 8 Listiny. Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že výklad ,,konkrétních skutečností", odůvodňujících vazební stíhání ve smyslu ust. § 67 tr. řádu, je především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1025/09, sp. zn. II. ÚS 2838/08 či sp. zn. II. ÚS 437/09, dostupná v databázi rozhodnutí NALUS). Ústavní soud připomíná, že rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat v případě propuštění stíhané osoby z vazby na svobodu. Tento závěr platí samozřejmě i o rozhodnutí o vazbě z důvodu uvedeného v ust. § 67 písm. c) tr. řádu (vazba předstižná), ba dokonce lze v těchto případech uvedený charakter vazebního rozhodování akcentovat. Podnětem pro zrušení napadených vazebních rozhodnutí Ústavním soudem za této situace může být především zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. V projednávané věci však lze ze stručně, ale dostatečně odůvodněných rozhodnutí obecných soudů jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudů a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy dobraly. V napadených rozhodnutích obecné soudy reagovaly na argumenty, které stěžovatel uváděl ve své žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Soud prvého stupně poukázal na to, že stěžovatel nezanechal žalované trestné činnosti dobrovolně, ale pouze z obavy, že je monitorován policií. Obecný soud zdůraznil recidivní charakter stíhané trestné činnosti. Stejně tak dostatečné odůvodnění obsahuje i napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu stížnostního. Tento soud odkázal na obsah dosud shromážděných důkazů (zadržené zásilky, výsledky domovních prohlídek a odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu), které posilují podezření, že se stěžovatel a další obžalovaní trestné činnosti dopouštěli dlouhodobě. Stížnostní soud zmínil i skutečnost, že stěžovatel byl již celkem desetkrát soudně trestán za obdobnou trestnou činnost a odkázal přitom na obsah obžaloby. Požadavek stěžovatele, aby byly v rámci řízení o ústavní stížnosti projednány jeho skutkové námitky ohledně dlouhodobého charakteru stíhané trestné činnosti, staví Ústavní soud do role superrevizního orgánu, který by snad měl v době, kdy o věci teprve probíhá řízení před obecnými soudy, revidovat jejich dosavadní skutková zjištění. Takový postup by byl zcela v rozporu s pravomocí Ústavního soudu ve smyslu shora uvedeném i se samotným účelem ústavní stížnosti. Ústavní soud se k těmto otázkám nemůže vyjadřovat, aniž by fakticky prejudikoval rozhodnutí o vině trestným činem, které náleží trestnímu soudu. Totéž se týká i námitek ohledně zvlášť nebezpečné recidivy dle ust. § 41 odst. 1 tr. zákona. Ohledně návrhu manželky stěžovatele na složení peněžité záruky ve smyslu ust. 73a odst. 1 tr. řádu stěžovatel především namítá, že se obecné soudy opomněly zabývat jeho prohlášením, že je jeho manželka připravena poskytnout peněžitou záruku v takové výši, kterou by obecný soud považoval za dostatečnou. Ústavní soud konstatuje, že jde o námitku z hlediska důvodnosti ústavní stížnosti zcela irelevantní, neboť napadeným usnesením obvodního soudu nebylo vůbec rozhodováno o nabídce peněžité záruky. I pokud by se jednalo o rozhodnutí tohoto druhu, pak má-li peněžitou záruku skládat třetí osoba, je na ní, aby se k požadované výši peněžité záruky sama vyjádřila. Prohlášení stěžovatele o připravenosti jiné osoby ke složení peněžité záruky může obecný soud brát jen stěží v úvahu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí nemohou být ani námitky stěžovatele ohledně zápočtu vazební lhůty ode dne 22. 4. 2008 od 12:47 hod. Ústavní soud je vázán petitem návrhu, v němž stěžovatel požaduje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Námitku týkající se omezení osobní svobody měl stěžovatel uplatnit ve vztahu k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. 44 Nt 525/2008, kterým byl stěžovatel vzat do vazby. Tato námitka by snad mohla mít ústavněprávní relevanci z hlediska délky vazby ve smyslu ust. § 71 tr. řádu, ústavní stížností napadených rozhodnutí se však netýká. Pokud by chtěl stěžovatel brojit proti samotnému zásahu do jeho práva na osobní svobodu, k němuž mělo dojít 21. až 22. 4. 2008, musel by to deklarovat v petitu ústavní stížnosti. Pak by se však zcela zjevně jednalo o návrh opožděný, podaný po lhůtě uvedené v ust. § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, neboť projednávaná ústavní stížnost byla podána dne 27. 4. 2009. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila stěžovatelem označená základní práva, ani jiná práva vyplývající z článků Listiny a Úmluvy, odmítl tento návrh jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2009 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.