III.ÚS 11/98
V PLATNOSTI- MS Praha 38 Ca 150/96
- ÚS III.ÚS 11/98
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se proti rozhodnutí obecného soudu vyjádřil pouze nesouhlasem s právními závěry, ne uváděl skutečnosti porušení ústavních práv. Soud se opřel o ustálenou judikaturu, podle níž nesouhlas se závěry soudního orgánu nevyvolává porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní stížnost nebyla přípustná, protože nebyly splněny podmínky pro její přijetí podle zákona.
Rubrum
III. ÚS 11/98 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F., zastoupeného advokátem JUDr. J.T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 1997, sp. zn. 38 Ca 150/96, mimo ústní jednání dne 7.5.1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ústavní stížnosti podanou za podmínek stanovených zákonem (§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1, 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), brojí stěžovatel proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 1997 (sp. zn. 38 Ca 150/96), jímž bylo zastaveno řízení, v němž se stěžovatel domáhal přezkumu rozhodnutí FŘ ze dne 23. 6. 1995 (sp. zn. FŘ-3617/2/95) a navrhoval jeho zrušení s odůvodněním, že tímto rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, kterým bylo před tímto soudem zastaveno řízení z důvodů, v tomto rozhodnutí přesně označených, a podstata předložené ústavní stížnosti stěžovatele spočívá toliko v právní polemice se závěry obecného soudu a v nesouhlasu s nimi. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, již dříve vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, neshledal Ústavní soud, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v označeném ustanovení Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR zaručeno, a jak bylo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecný soud dospěl k závěru, že jeho žaloba je podána po lhůtě zákonem stanovené, případně že dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní názor stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR, pak nezbývá než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit - jak bylo již řečeno - jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho pak stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daným hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Obdobně Ústavní soud neshledal důvodné námitky stěžovatele stran povinnosti správního orgánu zkoumat z vlastní iniciativy skutečné místo zdržování se účastníka správního řízení, neboť i z hlediska ústavních zásad je zájmem samotného účastníka řízení (navíc v situaci, kdy je mu známo, že se proti němu vede správní řízení), sdělit tomuto správnímu orgánu skutečné místo, ve kterém se zdržuje a kam mu mají být písemnosti tohoto orgánu doručovány; ostatně zákon (č. 337/1992 Sb., ust. § 17 odst. 2) stanoví správci daně oprávnění (nikoliv povinnost) doručovat do míst tam uvedených a je zcela na vůli příslušného správce daně výběr místa, do kterého budou účastníkům řízení písemnosti doručovány. Pokud účastník řízení správci daně sám neoznámí pro doručení jiné místo, v němž by mělo být ať účastník řízení správci daně sám neoznámí pro doručení jiné místo, v němž by mělo být ať rozhodnutí, ať jiná písemnost doručeno, sám zaviní nemožnost doručení a správci daně nelze vytknout ani porušení zákona ani ústavně zaručených základních práv (svobod) občanů. Ústavní stížnost stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy stěžovatelova tvrzení; bylo proto o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnuto tak, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 7. května 1998 JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.