III.ÚS 1109/12
V PLATNOSTI- MS Praha 12 Co 64/2011-45
- NS 20 Cdo 4060/2011
- ÚS III.ÚS 1109/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Soud uvedl, že dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu bylo nepřípustné, což vylučuje možnost odvozovat lhůtu pro ústavní stížnost. Závěr o nepřípustnosti dovolání byl správný, protože novelizované znění § 238a odst. 1 o. s. ř. neumožňuje podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a opožděná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem AK VOLF a partneři, se sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. prosince 2011 č. j. 20 Cdo 4060/2011-67, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2011 č. j. 12 Co 64/2011-45 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. října 2010 č. j. 73 EXE 4043/2010-12, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2012, napadá stěžovatel všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Usnesením ze dne 6. 10. 2010 č. j. 73 EXE 4043/2010-12 Obvodní soud pro Prahu 9 nařídil exekuci na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 na majetek stěžovatele jako povinného k uspokojení pohledávky oprávněné Mgr. L. T. R. ve výši 400 000,- Kč, jejích nákladů a nákladů exekuce, přičemž provedením exekuce pověřil ve výroku jmenovaného soudního exekutora. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 potvrdil usnesením ze dne 19. 5. 2011 č. j. 12 Co 64/2011-45 Městský soud v Praze. Rozhodnutí Městského soudu v Praze napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 12. 2011 č. j. 20 Cdo 4060/2011-67 odmítl jako nepřípustné, s odůvodněním, že stěžovatel byl poučen o nepřípustnosti dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze, dovolání přesto podal. Stěžovatel v obsáhlém odůvodnění návrhu polemizuje s rozhodnutím dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání proti potvrzujícímu usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a tvrdí, že dovolání mělo být posouzeno z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy měla být zvažována jeho přípustnost v souvislosti s možným zásadním významem rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, což se však nestalo. Obvodnímu soudu pro Prahu 9 a Městskému soudu v Praze stěžovatel vytýká nesprávné posouzení vykonatelnosti příslušného exekučního titulu, neboť, i když byla stěžovateli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 4 T 125/2009 uložena povinnost zaplatit poškozené způsobenou škodu ve výši 400 000,- Kč, mělo se tak prý stát ve zkušební době podmíněného odsouzení stěžovatele. Protože tato zkušební doba počala běžet dnem 23. 7. 2010, má stěžovatel zato, že exekuční titul není ještě vykonatelný a exekuce na majetek stěžovatele proto neměla být nařízena. II. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požadované náležitosti a předpoklady pro její projednání. Ústavní soud přezkoumal nejprve napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k napadenému usnesení zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již konstantně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR) a není proto ani další odvolací instancí. Z tohoto důvodu není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Takový zásah je možný pouze tehdy, jestliže obecné soudy vybočí z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak bylo výše rekapitulováno, Nejvyšší soud ČR odmítl odvolání stěžovatele, které směřovalo proti potvrzujícímu usnesení městského soudu o nařízení exekuce. Není důvod, jak ostatně uvedl i dovolací soud, pochybovat o nepřípustnosti dovolání a to ani v souvislosti s novelizací ustanovení § 238a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel patrně přehlédl, že po novelizaci občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (účinným od 1. 7. 2009), bylo z ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. vypuštěno dosavadní písm. c), připouštějící podat dovolání též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Protože v dané věci odvolací soud rozhodoval dne 19. 5. 2011, tedy již za účinnosti novelizovaného znění § 238a odst. 1 o. s. ř., je závěr dovolacího soudu o tom, že dovolání není přípustné, správný. Z hlediska ústavnosti nelze napadenému rozhodnutí dovolacího soudu nic vytknout. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že dovolací soud se dovoláním zabýval, své rozhodnutí, byť stručně, také odůvodnil. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel odvozuje zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu ze svých úvah o přípustnosti svého dovolání. Za situace, v níž dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu o nařízení exekuce přípustné není, nelze odvozovat ani správnost závěru o zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů první a druhé instance. Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím je opožděná. Z důvodů výše vyložených proto Ústavní soud ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. prosince 2011 č. j. 20 Cdo 4060/2011-67, odmítl jako neopodstatněnou [podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V části, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2011 č. j. 12 Co 64/2011-45 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. října 2010 č. j. 73 EXE 4043/2010-12, byla ústavní stížnost odmítnuta [podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], neboť byla podána po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. dubna 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.