III.ÚS 114/12
V PLATNOSTI- KS Brno 19 Co 102/2010-199
- MS Brno 17 C 217/96
- NS 30 Cdo 3212/2011
- ÚS III.ÚS 114/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyla zjevně neopodstatněná. Soud se nezabýval výkladem jednoduchého práva, které je působností Nejvyššího soudu. Rozhodnutí nižších soudů nevykazovala znaky libovůle ani nesoulad s faktickými skutečnostmi. Porušení práv zaručených články 11 a 36 Listiny nebylo zjištěno.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Ing. I. P., CSc., zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3212/2011 ze dne 26. října 2011, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 19 Co 102/2010 ze dne 23. února 2011 a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 17 C 217/96 ze dne 10. prosince 2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručených čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení. Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení, v němž měla stěžovatelka postavení žalované a které bylo zahájeno k návrhu původního žalobce JUDr. V. P. na určení spoluvlastnictví garáže v žalobě označené k její ideální 1/3. Soud I. stupně po provedení dokazování vydal rozsudek shora označený, jímž určil, že právní nástupci původního žalobce jsou podílovými spoluvlastníky a to každý z nich v ideální 1/6 předmětné garáže. Odvolací soud tento rozsudek svým rozhodnutím v záhlaví označeným jako věcně správný potvrdil, když se ztotožnil se soudem I. stupně, vycházejícím ze správného závěru o skutkovém stavu věci, a uzavřel, že žalobci jsou každý vlastníkem spoluvlastnického podílu v id. 1/6 garáže, neboť spoluvlastnický podíl nabyli jako dědici původního žalobce, který obdarován původním 1. žalovaným jakožto dárcem nabyl id. 1/3 předmětné garáže na základě darovací smlouvy ze dne 1. 6. 1992. Původní 1. žalovaný následně smlouvou ze dne 19. 4. 1996 zamýšlel převést spoluvlastnický podíl na předmětné garáži o velikosti 1/2 na původního 2. žalovaného, avšak s ohledem na dřívější převod 1/3 spoluvlastnického podílu původnímu žalobci již byla smlouva v rozsahu tohoto podílu absolutně neplatná podle ustanovení § 37 odst. 2 občanského zákoníku. Dovolací soud následně dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu, přípustnost dovolání odvozující z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí objasnil, že rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zásadně právně významné, řeší-li právní otázku, jejíž posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe s tím, že takovou otázku s judikatorním obsahem dovolání vůbec neobsahuje. Navíc nelze uzavřít, že by předběžnou právní otázku platnosti darovací smlouvy ze dne 1. 6. 1992 řešil odvolací soud v napadeném rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Uvedl dále, že jestliže z obsahu dovolání vyplývá též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nemohlo být k němu při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto, přitom odkázal na judikaturu vlastní i Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 541/2004 a III. ÚS 10/06) Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka předkládá svou skutkovou verzi daného případu a s ohledem na popsané skutkové vylíčení případu a s poukazem na příslušné právní předpisy, včetně předpisů vztahujících se ke katastru nemovitostí, obsáhle oponuje obecnými soudy ve věci učiněným závěrům a dovolávajíc se judikatury Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 128/06, I. ÚS 222/2000) pak tvrdí porušení shora označených základních práv a domáhá se zrušení napadených rozhodnutí. Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu tomuto nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl. Dovolací soud v odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí - na něž lze odkázat - řádně vysvětlil, že podmínky přípustnosti dovolání stěžovatelky ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou dány. Postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, ostatně stěžovatelka sama v poměru k rozhodnutí dovolacího soudu v ústavní stížnosti konkrétní výhrady ani nevznáší. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky samotným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu nalézacího Ústavní soud na základě provedeného přezkumu konstatuje, že napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudní rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, obdobně nález sp. zn. III. ÚS 1320/10). Tvrzený zásah do práva na soudní ochranu, včetně práva na zákonného soudce, Ústavní soud nezjistil a nemohlo tak dojít ani k porušení práva zaručovaného čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny Z uvedených důvodů byla stížnost i v této její části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. února 2012 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.