III.ÚS 116/98
V PLATNOSTI- KS Plzeň 13 Co 257/97
- ÚS III.ÚS 116/98
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se opřel o své vlastní rozhodnutí, podle nichž nemá přezkum věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelé nevykázali vadu řízení, která by otevřela možnost zásahu Ústavního soudu. Závěry obecných soudů byly považovány za zcela zřetelné a zákonně odůvodněné.
Rubrum
III. ÚS 116/98 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů B. a V.A., zastoupených advokátkou JUDr. D.S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 1997, sp. zn. 13 Co 257/97, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 2. 1997, sp. zn. 14 C 166/96, mimo ústní jednání dne 7. 5. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb.], brojí stěžovatelé proti pravomocnému usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. února 1997 (ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 1997) a tvrdí, že oba obecné soudy, jako orgány veřejné moci, porušily jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a "právo vlastnit majetek" (čl. 11 téže) a spolu s tím porušily ústavní povinnost plynoucí pro ně z ustanovení čl. 9 (míněno patrně čl. 95) úst. zák. č. 1/1993 Sb.; navrhli proto, aby obě rozhodnutí obecného soudu, vydané v jejich věci (vedené před Okresního soudu Plzeň-město pod 14 C 166/96), Ústavní soud svým nálezem zrušil. Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění obou rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřuje, je patrno, že stěžovatelé svým návrhem ze dne 14. června 1996 usilovali o obnovu pravomocně skončeného řízení (14 C 73/92 Okresního soudu Plzeň-město), v němž byla pravomocně zamítnuta jejich žaloba na vydání domu se stavební parcelou v kat. území P., (č. p. 1153 a č. p. 6443); návrh na obnovu řízení stěžovatelé opřeli o tvrzení, že po pravomocně skončeném řízení získali archivní doklady o tom, že v době, kdy stran zmíněných nemovitostí uzavřeli kupní smlouvu bylo již ve sporném řízení bez jejich vědomí rozhodnuto o tom, že část bytů v domě (šlo o nájemný dům) byla vyňata z bytového fondu a nadále měla být a také pro zdravotní závadnost byla užívána jen pro nebytové účely; z posléze zmíněné okolnosti stěžovatelé vyvozovali, že bylo proti nim postupováno obmyslně, což spolu s nízkou prodejní cenou nemovitosti (ca 19 500 Kčs) dokládá, že k i zavření kupní smlouvy došlo nejen proti jejich vůli, ale současně také ve stavu tísně a za nápadně nevýhodných podmínek. Obecné soudy návrh stěžovatelů na povolení obnovy řízení posoudily tak, že - stručně shrnuto - dovodily jeho nepřípustnost proto, že jednak nebyla dodržena subjektivní lhůta k podání návrhu zákonem stanovená (§ 230 odst. 1 o. s. ř.), jednak (s ohledem na průběh předchozího řízení a tvrzení stěžovatelů v něm) proto, že navržené důkazy nesplňují podmínky novosti (§ 228 odst. 1 písm. a, b o. s. ř.) a nadto svou povahou a pro okolnosti, jejichž existence by z nich měla vyplynout, vzhledem ke stavu dokazování v předchozím řízení, nejsou s to závěry původních rozhodnutí zvrátit. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ve svých námitkách pojatých do odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé především přehlížejí, že Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, že mu, jako orgánu stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, nepřísluší přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. III. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, vydání 1. Praha, 1995), a že v důsledku toho jeho ingerence do jurisdikční činnosti obecných soudů je omezena zvláštními podmínkami, především těmi, které by vyplynuly z vadnosti řízení, v němž bylo obecnými soudu rozhodováno (k tomu srov. III. ÚS 150/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., č. 49, vydání 1. Praha, 1995); nadto v podstatě opakovaná polemika stěžovatelů se závěry a stanovisky obecných soudů, jak tyto se podávají z odůvodnění pravomocných rozhodnutí, je z hlediska podmínek obnovy (§ 228 a násl. o. s. ř.) očividně bezvýznamná, obdobně jako je tomu stran rovněž opakované polemiky s odůvodněními napadených rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé ani netvrdí vadnost řízení, v němž o jejich návrhu na povolení obnovy pravomocně skončeného řízení bylo rozhodnuto, a vzhledem k tomu, že takové vady nebyly shledány ani Ústavním soudem, nezbývá než uzavřít, že nikterak zdůvodněný odkaz stěžovatelů na porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) není na místě a je zřejmě odvozován toliko z neúspěchu ve věci, zejména jsou-li obě rozhodnutí obecných soudů zcela vyčerpávajícím a zřetelným, tj. zákonu zcela odpovídajícím způsobem ve všech rozhodných okolnostech odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), a že v důsledku toho ony zvláštní podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Obdobně je tomu i stran tvrzeného porušení ústavně zaručeného základního práva "vlastnit majetek" (čl. 11 Listiny základních práv a svobod); i zde stěžovatelé opomíjejí výklad Ústavního soudu, jak opakovaně byl podán v jeho předchozích nálezech (k tomu srov. např. I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 41, vydání 1. Praha, 1995), z nichž je zcela zřetelně a jednoznačně patrno, jaký význam Ústavní soud ochraně plynoucí z označeného článku Listiny základních práv a svobod O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], aniž by se jevila potřeba zabývat se další námitkou stěžovatelů, směřující proti porušení jejich "práva podle čl. 9 Ústavy ČR", případně uvážit, co touto námitkou měli stěžovatelé vůbec na mysli (označený článek totiž na materii spojenou s posuzovanou ústavní stížností očividně nedopadá).
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 7. května 1998 JUDr. Vladimír Ševčík soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.