III.ÚS 1170/07
V PLATNOSTI- MS Brno 89 T 172/2005-520
- KS Brno 4 To 517/2006
- ÚS III.ÚS 1170/07
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nepředložil rozhodnutí dovolacího soudu, které bylo posledním procesním prostředkem. Soud uvedl, že ústavní stížnost musí zahrnovat všechny rozhodnutí, které byly využity jako poslední prostředek ochrany práva. Námitka o nesoudném soudci byla již věcně vyřešena dovolacím soudem, který ji označil za zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud je vázán principem subsidiarity a nemůže přezkoumat rozhodnutí, které nebylo v petitu uvedeno. Rozhodnutí bylo založeno na § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti Mgr. J. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Uhra 13, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 4 To 517/2006, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 89 T 172/2005, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. V podrobnostech uvedl, že v trestním řízení nebylo rozhodnuto o jeho návrhu na delegaci jeho trestní věci, ačkoliv jej vznesl jak v řízení před soudem prvního stupně (jak je patrné z přepisu zvukového záznamu hlavního líčení) tak i v odvolání. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zákona, trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona, trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr. zákona a trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. K odvolání stěžovatele (a spoluobviněného) krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o trestu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 80 hodin. Z šetření Ústavního soudu se podává, že o dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud (stížností již nenapadeným) usnesením ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1095/2007, tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu. Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 téhož zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06 a další). Uvedené posiluje okolnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětuje námitku (že je pochybné, zda v jeho věci rozhodoval zákonný soudce a místně příslušný soud), kterou vtělil již do dovolání, a ke které se dovolací soud také věcně vyjádřil, dovodiv, že identifikuje dovolání "zjevně neopodstatněné"; pak je totiž samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí stěžovatel vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) návrh směřující ke zrušení také tohoto rozhodnutí. Ponechat je stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu nelze též proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Stěžovatelovo dovolání bylo dovolacím soudem posouzeno jako podané (též) ze způsobilých dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. řádu), a mělo tudíž nutně postavení posledního procesního prostředku nápravy (jehož uplatnění tím bylo z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nepominutelné). Stěžovatel podal ústavní stížnost dříve, než bylo rozhodnuto o jeho dovolání, a tím, že v ústavní stížnosti uplatnil námitku, již adresoval také dovolacímu soudu, dal srozumitelně najevo, že shodnou výhradu - proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně - předkládá (nepřípustně) Ústavnímu soudu k paralelnímu, na dovolacím rozhodnutí nezávislému, posouzení. Jelikož stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu nenapadl, ústavní stížnost trpí právě shora dovozeným deficitem, pročež je nutné ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud musí odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu]. Zvolené hodnocení ústavní stížnosti je nevyhnutelné i proto, že teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizována, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i vymezením účastníků jí zahájeného řízení (orgánů, jež rozhodnutí vydaly). Stojí za připomenutí, že Ústavní soud reagoval na zjištění o současně vedeném dovolacím řízení podáním (doručeným zástupci stěžovatele dne 7. 9. 2007), v němž dal najevo, že (v závislosti na jeho výsledku) přichází v úvahu napadení pozdějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu, a že je nezbytné tak učinit v šedesátidenní lhůtě od jeho doručení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel zůstal pasivní, ačkoli mu bylo usnesení dovolacího soudu doručeno již 9. 11. 2007.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. ledna 2008 Vladimír Kůrka soudce zpravodaj