III.ÚS 1170/08
V PLATNOSTI- KS Praha 2 T 18/2007
- VS Praha 7 To 84/2007
- ÚS III.ÚS 1170/08
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nepodal dovolání proti rozhodnutí dovolacího soudu, což je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti. Soud uvedl, že pro účinnost ústavní stížnosti je nutné vyčerpat všechny procesní prostředky, včetně dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu než je uvedeno v § 265b tr. řádu. Proto byla stížnost považována za podanou mimo lhůtu stanovenou § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Soud se opřel o princip subsidiarity a zásadu právní jistoty, podle nichž je ústavní stížnost nepřípustná, pokud není podána proti poslednímu procesnímu prostředku.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Plzni, T. G. Masaryka 25, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. 7 To 84/2007, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 2 T 18/2007, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). V jednotlivostech stěžovatel především namítá, že soudy (prvního i druhého stupně) nepostupovaly v plném souladu se základními zásadami trestního řízení, uvedenými zejména v ust. § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Zdůrazňuje, že měl s poškozeným "velice dobré vztahy", což bylo provedenými důkazy potvrzeno, pročež schází motiv trestného činu. Dále nebylo prokázáno, že to byl on, kdo zakrýval krevní stopy; trasologickým stopám na místě činu, které jednoznačně od něj nepocházely, nebyla věnována dostatečná pozornost, resp. nebylo vyjasněno, komu stopy v krvi patří. Stěžovatel namítá, že závěr o vině nelze dovodit z toho, jak naložil s tělem poškozeného poté, když zjistil, že zemřel. Má zato, že veškeré dokazování směřovalo k jeho usvědčení ze spáchání trestného činu; další verze, které se v daném případě nabízely, totiž prověřovány nebyly. Takový postup pak "logicky" vyústil v závěr soudů o tom, že nepřímé důkazy tvoří uzavřený celek, který svědčí jednoznačně pro jeho vinu a současně s jistotou vylučuje možnost jiného závěru. Důkazy, které by vyvrátily možnost, že na místě činu se v kritické době nacházela další osoba, která ve skutečnosti napadla poškozeného, však provedeny nebyly. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trváni 12 roků. Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítnul stěžovatelovo odvolání. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl tak, že je usnesením ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 6 Tdo 7/2008 dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. Ačkoli stěžovatel ohlásil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti byly jeho námitky namířeny proti skutkovým zjištěním, přičemž existence extrémních rozporů mezi těmito zjištěními a vyvozenými právními závěry shledána nebyla. Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání bylo podáno "z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu", což je důvodem jeho odmítnutí podle výše označeného ustanovení trestního řádu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje, v jejím odůvodnění však proti němu nebrojí, jeho zrušení nenavrhuje a ani jeho kopii k ústavní stížnosti nepřiložil. Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu. Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06, III. ÚS 362/06 a další). Tomu pak zásadně odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež se nabízí její posouzení jakožto návrhu nepřípustného, který Ústavní soud odmítne [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu]. Uvedené platí nepochybně tehdy, zpochybnil-li by stěžovatel v ústavní stížnosti (podle jejího obsahu) závěry obecných soudů vyslovené ku právnímu posouzení skutku [srov. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]; pak je logicky nutné trvat na tom, že ústavní stížnost - vymezením svého rozsahu - musí zahrnovat (v tzv. petitu) návrh, aby poslední rozhodnutí, jež právě tuto otázku posuzovalo (byť jím dovolací soud dovolání odmítl), bylo (rovněž) odstraněno. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným zrušením se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Pro hodnocení situace, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti (jak je tomu v posuzované věci) vyjadřuje srozumění se závěrem, jímž dovolací soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl (ať by tak učinil výslovně nebo jen tím, že usnesení dovolacího soudu nenapadl), je namístě mít především na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v § 265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení". Z toho plyne, že je-li stěžovatelem podané dovolání správně posouzeno jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. řádu - a o tom není důvod v dané věci pochybovat - pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (k němuž došlo dne 10. 9. 2007). Z důvodů uvedených je ústavní stížnost věcně neprojednatelná a Ústavní soud nemůže, než ji odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. b), resp. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2008 Vladimír Kůrka soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.