III.ÚS 1177/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové, o ústavní stížnosti stěžovatelky DVOŘÁK TRUCK-SERVIS, s. r. o., se sídlem Karlov 1119, Velké Meziříčí, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční nám. 2588/14, Praha 13, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. února 2026, č. j. 22 Afs 174/2025-26, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení ("napadené usnesení"). Tvrdí, že jím Nejvyšší správní soud porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

2. Finanční úřad pro Pardubický kraj zahájil v dubnu 2017 u stěžovatelky daňovou kontrolu, jejímž předmětem byla mj. daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2016. K zahájení kontroly došlo před uplynutím lhůty k podání řádného daňového přiznání za toto období, které stěžovatelka následně podala k Finančnímu úřadu pro Kraj Vysočina ("správce daně"). Na jeho základě vyměřil správce daně konkludentním platebním výměrem z července 2017 daň. Vedlejší účastník nařídil rozhodnutím ze srpna 2021 správci daně zahájit přezkum konkludentního platebního výměru. Shledal totiž, že posuzovaná daň neměla být stanovena konkludentním platebním výměrem, ale až na základě řádného daňového tvrzení a výsledku daňové kontroly. Rozhodnutí vedlejšího účastníka potvrdilo v prosinci 2021 Generální finanční ředitelství v odvolacím řízení.

3. Po nařízení přezkumu správce daně vydal rozhodnutí z února 2022, kterým konkludentní platební výměr zrušil. Vedlejší účastník pak toto rozhodnutí změnil v části, která odkazovala na ustanovení zákona, ve zbytku jej však potvrdil. Toto rozhodnutí vedlejšího účastníka stěžovatelka napadla žalobou u Krajského soudu v Brně ("krajský soud"). Ten žalobu zamítl rozsudkem ze dne 3. 10. 2023, č. j. 29 Af 32/2022-38 ("první rozsudek krajského soudu"). Stěžovatelka proti němu podala kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl rozsudkem ze dne 24. 10. 2024, č. j. 8 Afs 247/2023-34, a první rozsudek krajského soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost z důvodu nevypořádání námitky marného uplynutí lhůty pro vyměření daně.

4. V dalším řízení pak krajský soud vydal ve věci rozsudek ze dne 30. 7. 2025, č. j. 29 Af 32/2022-96 ("druhý rozsudek krajského soudu"), ve kterém vyšel ze závazného právního názoru kasačního soudu a žalobu znovu zamítl. Druhý rozsudek krajského soudu stěžovatelka opět napadla kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítla, že napadené usnesení představuje rozhodovací exces. Jeho závěry se zcela vymykají smyslu a účelu právní úpravy a porušují proto právo na soudní ochranu.

6. Dále stěžovatelka nesouhlasila se závěrem Nejvyššího správního soudu, že své námitky mohla uplatnit již v první kasační stížnosti. První rozsudek městského soudu byl nepřezkoumatelný a stěžovatelka proti němu mohla uplatnit pouze námitku nepřezkoumatelnosti.

7. Nejvyšší správní soud se dopustil odepření spravedlnosti, pokud odmítl stěžovatelčinu druhou kasační stížnost. Namítala v ní totiž, že je i druhý rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, a že se soud dopouští nepřípustného dotváření práva.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To v posuzované věci neshledal.

10. Nejvyšší správní soud jasně a srozumitelně formuloval rozhodovací důvod napadeného usnesení. Stěžovatelka podle něj v kasační stížnosti uplatnila námitky týkající se zrušení konkludentního platebního výměru, které byly zčásti vypořádány již v rozsudku č. j. 8 Afs 247/2023-34, a zčásti nebyly uplatněny v první kasační stížnosti, ač je stěžovatelka uplatnit mohla (napadené usnesení, bod 14).

11. Stěžovatelka tyto dva závěry Nejvyššího správního soudu nijak konkrétně nezpochybňuje. Nepokouší se vyvrátit konstatování, že v kasační stížnosti nic nenamítala proti části odůvodnění druhého rozsudku, ve které se krajský soud nově vypořádal s dříve opomenutými námitkami. Nepopírá ani to, že ve zbytku odůvodnění krajský soud pouze zopakoval závěry svého prvního rozsudku, které již Nejvyšší správní soud aproboval (napadené usnesení, body 13-14, srov. první rozsudek krajského soudu, body 24-34, s druhým rozsudkem, body 11-15). Stěžovatelka se omezila pouze na tvrzení, že se Nejvyšší správní soud měl vypořádat s námitkou ohledně nepřípustného dotváření práva a nepřezkoumatelnosti. Její argumentace se tak zcela míjí s odůvodněním napadeného usnesení a jeho závěry po ústavněprávní stránce kvalifikovaně nezpochybňuje. Nejvyšší správní soud vycházel ze své ustálené judikatury (srov. zejména usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009-165, č. 2365/2011 Sb. NSS, body 23-31, a rozsudky ze dne 11. 4. 2025, č. j. 8 Afs 231/2024-65, body 43-44, ze dne 28. 1. 2026, č. j. 8 As 223/2024-64, body 6-8). Obdobné závěry zastává ve své judikatuře také Ústavní soud (nález sp. zn. III. ÚS 926/19, body 20-23).

12. Namítá-li stěžovatelka, že v první žalobě mohla uplatnit pouze námitku nepřezkoumatelnosti, přehlíží závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v bodě 10 napadeného usnesení. Podle něj lze po stěžovateli spravedlivě požadovat uplatnění veškerých důvodů, z nichž dovozuje nezákonnost rozhodnutí krajského soudu nebo vady řízení, které jeho vydání předcházely, již v první kasační stížnosti, pokud tak učinit může. Tento přístup odpovídá ustálené judikatuře správních soudů, na kterou Nejvyšší správní soud řádně odkázal (srov. zejména usnesení č. j. 1 As 79/2009-165, bod 31). Nevyvrací-li stěžovatelka, že napadla výhradně tu část druhého rozsudku, která zopakovala Nejvyšším správním soudem aprobované závěry prvního rozsudku krajského soudu, nelze přisvědčit ani této námitce. Za těchto okolností nemůže platit, že námitku nepřípustného dotváření práva a nesrozumitelnosti příslušných závěrů nemohla namítat už v první kasační stížnosti, resp. že se částečně k těmto otázkám Nejvyšší správní soud závazně nevyjádřil již v rozsudku č. j. 8 Afs 247/2023-34.

V. Závěr

13. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozsudky nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu