III.ÚS 1183/07
V PLATNOSTI- KS Ostrava 26 Cm 156/2005-101
- ÚS III.ÚS 1183/07
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o návrh zjevně neopodstatněný. Soud se nezabýval věcnou podstatou sporu, protože stížnost nevykazovala příznaky porušení ústavně chráněných práv. Příslušné ustanovení občanského soudního řádu nebylo nesprávně vykládáno. Rozhodnutí bylo založeno na zásadě efektivity a hospodárnosti řízení.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Českomoravská železárenská a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská 962/3, s užívaným vchodem v Praze 1, Senovážné nám. 23, zastoupené Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2007, č. j. 26 Cm 156/2005-101, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, neboť se domnívá, že jím byl porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením postupem podle ustanovení § 94 odst. 3 o. s. ř. přibral stěžovatelku do řízení o návrhu, kterým se Ing. P. N. domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla společnosti ZUGLITE INVESTMENTS LIMITED uložena povinnost vydat 100% obchodního podílu ve společnosti PETRCÍLE s. r. o. stěžovatelce. Soud tak učinil v návaznosti na podání jmenovaného navrhovatele (doručená dne 17. 5. 2006 a 12. 2. 2007), ve kterých "přistoupení" dalšího účastníka do řízení navrhl, a přes nesouhlas stěžovatelky, která ve svém vyjádření (došlém soudu dne 26. 2. 2007) zdůraznila, že "nehodlá být s podanou žalobou jakkoliv spojována". Soud dospěl k závěru, že "v souzené věci jde o řízení nesporné vymezené ust. § 9 odst. 3 písm. g) o.s.ř., neboť jde o řešení vztahů mezi společníkem a společností týkajících se účasti na ní", a z ustanovení § 200e odst. 1 a 3 o. s. ř. pak vyplývá, že účastenství v těchto věcech se řídí ustanovením § 94 odst. 1, větou první, o. s. ř., podle nějž jsou účastníky navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Takovým subjektem je podle soudu i stěžovatelka, neboť "má být rozhodnuto o případném převodu 100 % obchodních podílů ve společnosti PETRCÍLE s. r. o. ze společnosti ZUGLITE INVESTMENTS LIMITED na ni". Ustanovení § 94 odst. 3 o. s. ř. předepisuje, že neúčastní-li se někdo z těch, o jejichž právech nebo povinnostech má být jednáno, řízení od jeho zahájení, vydá soud, jakmile se o tom dozví, usnesení, jímž jej do řízení jako účastníka přibere. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 1. 2008, č.j. 8 Cmo 415/2007-204, odvolání stěžovatelky proti ústavní stížností napadenému usnesení jako nepřípustné odmítl [§ 202 odst. 1 písm. b) a § 218 písm. c) o. s. ř.]. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že nesprávně interpretoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu a že nebyl oprávněn- na základě ustanovení § 94 odst. 3 o. s. ř. - ji do řízení přibrat. Stěžovatelka má především za to, že řízení o vydání obchodního podílu ve společnosti PETRCÍLE s. r. o. "nelze podřadit pod vymezení" ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., neboť "ani subjektivní vymezení, ani vymezení vztahů, není v souladu s vymezeními subjektů a vztahů podle citovaného zákonného ustanovení", jelikož Ing. P. N. "není a ani netvrdí, že by kdy byl," společníkem PETRCÍLE s. r. o. Podle stěžovatelky "nelze přitom navozovat stav", který by odpovídal dosahu § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., tím, že "si soud do řízení přibere koho potřebuje". "I pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že řízení o vydání obchodního podílu ve společnosti PETRCÍLE s. r. o. lze podřadit pod ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. a z toho důvodu i pod ustanovení § 200e odst. 1 o. s. ř.," pak stěžovatelka namítá, že "třetí definice" účastenství se uplatní nikoli ve všech řízeních, na které odkazuje § 200e odst. 1 o. s. ř. [tj. v řízeních podle § 9 odst. 3 písm. b), d), e), f) a g) o. s. ř.], ale jen v takových, která mohou být "zahájena i bez návrhu". Mezi ně však předmětné řízení nespadá, pročež i proto přibírat účastníky postupem podle § 94 odst. 3 o. s. ř. nebylo přípustné. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudů obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavněprávní deficit posuzovaného řízení, resp. v něm vydaného rozhodnutí, jež stěžovatel v ústavní stížností namítá, se nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení se nedotýká některého z jeho základních, ústavním pořádkem chráněných, práv, zda je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Je vhodné předeslat, že ústavní stížností napadené usnesení o přibrání účastníka je procesním rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání [§ 202 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Důvody k prolomení obecných zásad přípustnosti odvolání spočívají v kvalitativně založeném úsudku o nižší významnosti rozhodnutí, kdy uplatnění opravného prostředku není považováno za efektivní. Jestliže občanský soudní řád vylučuje přezkum uvedených rozhodnutí, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti zde předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro procesněprávní posouzení esenciální (srov. kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). Posuzována z vyložených hledisek stěžovatelčina ústavní stížnost neobstojí. K tomu je nutné především uvést, že zpochybněním kvalifikace řízení coby sporu z právních vztahů týkajících se vnitřních poměrů obchodních společností [§ 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř.] stěžovatelka otevřela jen otázku interpretace podústavního práva, která - jak bylo vyloženo shora - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší (srov. sp. zn. III. ÚS 29/06). Stěžovatelka dává najevo, že soudem použitý výklad § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. "není v souladu s vymezením subjektů a vztahů podle citovaného zákonného ustanovení". Překážku v rovině "subjektivního vymezení" spatřuje v tom, že v posuzované věci nejde o spor mezi obchodními společnostmi a jejich zakladateli ani o spor mezi společníky navzájem. Co do "vymezení vztahů" akceptuje jakožto spory ve smyslu § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. ty, které vyplývají ze "vztahů týkajících se účasti na společnosti, vztahů ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka, a vztahů souvisejících se zvýšením základního jmění". Tímto výčtem však pojem sporu z právních vztahů týkajících se vnitřních poměrů obchodních společností normativně předjímaný § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. stěžovatelka nevyčerpává, což lze dokumentovat poukazem na (jen demonstrativní) výčet v komentáři k občanskému soudnímu řádu (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: C. H. Beck 2003, 6. vydání, str. 34-35), přičemž ani blíže neargumentuje, proč "vymezení vztahů" (vymezení předmětu řízení) aplikaci § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. vskutku překáží. Byť žalobní návrh identifikovatelný s návrhem Ing. N. v uveřejněných soudních rozhodnutích (či právní teorii) kvalifikován v rozhodných souvislostech dosud nebyl, není samozřejmé, že podřazení sporu s takto vymezeným předmětem ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. krajským soudem lze kvalifikovat jako "extrémní vybočení" z ustáleného výkladu, resp. jako projev "libovůle" soudu. Kupříkladu podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 1076/2004, pod ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. spadají též žaloby, kterými se žalobci domáhají, aby soud uložil žalované povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o koupi akcií (k uvedenému srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 535/2004, ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 254/2005, a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1280/2005). K námitce, podle níž lze v řízeních ve smyslu § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. přibrat účastníka postupem podle § 94 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, mohou-li být "zahájena i bez návrhu", se patří dodat, že Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 230/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 6., nález č. 75, str. 39 a násl., interpretoval ustanovení § 200e odst. 1 a 3 o. s. ř. tak, že "ve všech druzích řízení, na které se vztahuje ustanovení § 200e o. s. ř., jsou účastníky řízení všichni ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno", přičemž "pokud by zákonodárce měl skutečně v úmyslu při konstrukci ustanovení § 200e odst. 3 o. s. ř. rozlišit účastenství podle druhů řízení, s ohledem na způsob jejich zahájení, pak by nepochybně tento svůj úmysl v uvedeném ustanovení vyjádřil přímo". Tím nemá být řečeno, že nesprávnost rozhodnutí o přibrání účastníka do řízení je vždy ústavněprávně bez významu; lze ji samozřejmě vytýkat (též ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) ústavní stížností proti rozhodnutí ve věci samé, resp. proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, za předpokladu, že mohlo vést k dotčení v ústavně chráněných právech přibraného účastníka. Co je však v dané věci podstatné, a současně stírá význam stěžovatelkou předestřené procesní otázky, je okolnost, že i v případě, že by její chápání povahy sporu a účastenství sdílel i obecný soud, bylo jeho povinností rozhodnout o navrhovatelově návrhu na její přístup do řízení, kterému by se ("nešlo-li by o přístup na straně žalobce") zřejmě bránit nemohla. V ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního. Z předchozího plyne, že řečené zcela dopadá na věc stěžovatelčiny ústavní stížnosti. Jako návrh zjevně neopodstatněný ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl. V obdobných věcech (ve vztahu k soudním řízením zahájeným identickým navrhovatelem - Ing. P. N.) byl vysloven i silnější názor (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1403/07, I. ÚS 1769/07, ze dne 18. 6., resp. 24. 7. 2007), na jehož základě byly ústavní stížnosti Ústavním soudem odmítnuty [s poukazem na § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] jakožto návrhy nepřípustné.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2008 Jiří Mucha předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (6)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.