III.ÚS 1187/13
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její část směřující proti zrušení usnesení okresního soudu byla nepřípustná z důvodu nevyčerpání procesních prostředků. Soud se nezabýval věcnou částí stížnosti proti ponechání ve vazbě, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel nevyužil možnosti instanční stížnosti proti předcházejícímu rozhodnutí, což narušilo podmínku přípustnosti. Ústavní soud tedy podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl o odmítnutí stížnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Míči, t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Jaromírem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 623, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2013 č. j. 10 To 114/2013-728, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, neboť jím mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel je obžalován pro pokračující zločin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a pokračující přečin krádeže dle § 205 odst. 1, písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 3. 2013 č. j. 5 T 18/2013-701 rozhodl, že podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu se trestní věc vedená u zdejšího soudu proti stěžovateli pod sp. zn. 5 T 18/2013 vrací státnímu zástupci k došetření a že podle § 192 tr. řádu ve spojení s § 72 odst. 3 tr. řádu a § 73b odst. 3 tr. řádu se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě, neboť důvody vazby dle § 67 písm. c) tr. řádu nadále trvají. Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že z podnětu (instanční) stížnosti státního zástupce se napadené usnesení Okresního soudu v Hradci Králové zrušuje podle § 149 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. řádu ve výroku o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a Okresnímu soudu v Hradci Králové se ukládá, aby o věci v rozsahu tohoto zrušení znovu jednal a rozhodl. Výrok o ponechání stěžovatele ve vazbě obsažený v prvostupňovém usnesení krajský soud zachoval nedotčený. V ústavní stížnosti stěžovatel se zrušovacím výrokem tohoto usnesení polemizuje; soustřeďuje se především k námitce, že mu orgány činné v trestním řízení neposkytly adekvátní procesní prostor k obeznámení se s obsahem spisového materiálu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud předtím, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda splňuje všechny zákonem o Ústavním soudu požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání; to se týká především podmínek ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Zde stojí za připomenutí, že ústavní stížnost je procesním nástrojem, jenž je vůči ostatním prostředkům, sloužícím k ochraně práv, ve vztahu subsidiarity. Jak již Ústavní soud judikoval (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000, N 111/19 SbNU 79), ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, a v tom rámci zejména obecných soudů; Ústavní soud v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů. Z právního názoru prezentovaného výše uvedeným nálezem logicky vyplývá, že pokud stěžovatel napadá rozhodnutí, kterým Krajský soud v Hradci Králové zrušil usnesení Okresního soudu v Hradci Králové co do výroku o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, a tomuto soudu uložil, aby o věci v rozsahu tohoto zrušení znovu jednal a rozhodl, je třeba na odpovídající část ústavní stížnosti nahlížet jako na nepřípustnou, neboť v průběhu následného řízení přísluší stěžovateli celá řada procesních nástrojů k ochraně jeho práv (řízení dále probíhá). Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Za takovou je tedy třeba považovat část ústavní stížnosti, jež směřuje proti zrušujícímu výroku stížnostního soudu. Jestliže stěžovatel ústavní stížnost směřuje též proti výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové týkajícího se ponechání ve vazbě, je relevantní ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle nějž senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Určující zde je, že stěžovatel instanční stížnost proti procesně předcházejícímu výroku usnesení Okresního soudu v Hradci Králové nepodal a - především - ani věcně neoponoval souvisejícímu výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (pouze jej implicite začlenil do petitu své ústavní stížnosti). Není přitom věcného důvodu zpochybnit tezi Krajského soudu v Hradci Králové, že odpovídající konstatování do výrokové části usnesení zařadil "pro přehlednost", aniž by přistoupil k přezkumu "z hledisek § 147 odst. l tr. řádu". Z toho plyne, že není položen jakýkoli základ pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, jež by mohly vést k odstranění této části rozhodnutí stížnostního soudu. Zde tedy Ústavní soud neshledal pochybení, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) odmítnout, jak bylo předznačeno výše. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2013 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.