III.ÚS 1251/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Cápka, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2026 č. j. 10 As 199/2025-82, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje, sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Městský úřad Bystřice pod Hostýnem (dále jen "městský úřad") rozhodnutím ze dne 22. 11. 2023 uznal stěžovatele vinným ze dvou přestupků podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikací. První přestupek spočíval v tom, že dne 7. 11. 2022 v Bystřici pod Hostýnem nerespektoval výzvu policisty k zastavení vozidla. Stěžovatel se před policistou otočil a začal ujíždět. Následovala honička s policií přes několik obcí až do katastru obce Stará Ves, kde ho policisté, kteří přijeli z protisměru z Přerova, zastavili přehrazením komunikace. Druhý přestupek spočíval v následném odmítnutí podrobit se orientačnímu a lékařskému vyšetření na alkohol a jiné návykové látky. Městský úřad stěžovateli uložil pokutu ve výši 35 000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.

3. Stěžovatel se odvolal ke Krajskému úřadu ve Zlíně (dále jen "krajský úřad"), který rozhodnutím ze dne 30. 8. 2024 odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí městského úřadu. Krajský úřad doručil rozhodnutí stěžovateli na adresu trvalého pobytu fikcí dne 14. 9. 2024.

4. Žalobu podanou stěžovatelem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 8. 2025 zamítl. Krajský soud konstatoval, že se stěžovatel pokusil obejít smysl a účel pravidel doručování s cílem promlčení odpovědnosti za přestupek. Pokud účastník řízení zvolí adresu pro doručování v zahraničí proto, aby mařil účel řízení, může správní orgán k této volbě nepřihlížet a doručovat na adresu trvalého pobytu. Po neúspěšných pokusech o doručení písemností do Turecka krajský úřad zasílal písemnosti na adresu trvalého pobytu stěžovatele. Na tuto adresu krajský úřad zaslal i své rozhodnutí, které stěžovateli bylo doručeno fikcí dne 14. 9. 2024, tedy více než dva měsíce před uplynutím promlčecí lhůty (tj. 22. 11. 2024). Odpovědnost stěžovatele za přestupek tedy nebyla promlčena.

5. Nejvyšší správní soud aproboval závěry krajského soudu o tom, že stěžovateli bylo rozhodnutí krajského úřadu účinně doručeno dne 14. 9. 2024. Zástupce stěžovatele však podal žalobu až dne 25. 11. 2024, tedy po uplynutí lhůty k podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud proto měl správně žalobu odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud založil odmítnutí žaloby na formalistickém výkladu běhu lhůty, aniž by zohlednil princip ochrany důvěry jednotlivce v akty veřejné moci. Stěžovatel vycházel z doložky právní moci vyznačené na rozhodnutí krajského úřadu, podle níž rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 9. 2024. V ten samý den se správní orgán prostřednictvím Policie ČR pokusil rozhodnutí stěžovateli doručit, jindy předtím se stěžovatel s rozhodnutím neseznámil, a o jeho dřívějším doručení nebyl informován. Stěžovatel má za to, že pokud skutečně došlo k doručení fikcí, pak byl v důsledku vyznačené doložky právní moci nesprávně poučen o lhůtě pro podání správní žaloby, což vedlo k jejímu odmítnutí. Stěžovatel dále namítá, že využití zákonem předvídaných procesních institutů (volba doručovací adresy, znepřístupnění datové schránky) nemůže bez dalšího zakládat zneužití práva.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Stěžovatel podává ústavní stížnost ve věci, ve které ho správní orgány potrestaly pokutou ve výši 35 000 Kč. Jde tedy již svou povahou o věc, která zpravidla ústavní intenzity nedosahuje. Právní hranice bagatelnosti nemusí být při rozhodování Ústavního soudu určující, pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. Podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 3158/19) může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu.

9. Bylo na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil a doložil, proč věc přes bagatelnost částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (srov. např. usnesení ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1250/21, ze dne 5. 2. 2026 sp. zn. III. ÚS 2927/25). Nic takového však stěžovatel v ústavní stížnosti neučinil. Ústavní soud konstatuje, že správní soudy řádně odůvodnily, proč při zohlednění specifických okolností (účelový postup stěžovatele) v posuzované věci krajský úřad doručovací adrese v cizině nepřiznal účinky a doručoval následně stěžovateli na adresu trvalého pobytu. Stěžovateli nepřísluší důsledky své procesní taktiky zneužívající právo přičítat tvrzenému formalistickému rozhodování Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (výjimečné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.

10. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 11. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu