III.ÚS 1252/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Císaře, zastoupeného Mgr. Dušanem Havlenou, advokátem, sídlem B. Němcové 1602, Blatná, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 86/2025-33 ze dne 20. března 2026, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 35 Ad 13/2024-19 ze dne 5. června 2025 a rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení č. j. X ze dne 31. ledna 2024 a č. j. Y ze dne 1. listopadu 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a České správy sociálního zabezpečení, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 4, čl. 30 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadená rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) byla vydána v řízení o stěžovatelově žádosti o tzv. předčasný důchod. Pro její posouzení bylo významné, že 1. října 2023 nabyl účinnosti zákon č. 270/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.

3. Podle znění zákona účinného před novelou by stěžovateli mohl být přiznán předčasný důchod, dovršil-li by věk 60 let. V takovém případě by byla splněna podmínka § 31 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění (ve znění účinném do 30. září 2023), podle níž nárok na starobní důchod před dosažením důchodového věku vzniká, zbývá-li do dosažení důchodového věku nejvýše 5 let a zároveň důchodový věk činí více než 63 let a pojištěnec dosáhl věku alespoň 60 let.

4. Po novele provedené zákonem č. 270/2023 Sb. vzniká nárok na předčasný důchod nejdříve tři roky před dosažením důchodového věku.

5. Stěžovatelův důchodový věk činí 64 let a 8 měsíců. Podle původní úpravy tak mohl dosáhnout nárok na předčasný důchod dne 3. listopadu 2023, kdy tehdy dovršil věk 60 let. Podle novelizované úpravy se mu tento nárok vzdálil, neboť podle ní musel dosáhnout věku 61 let a 8 měsíců.

6. Stěžovatel podal žádost 19. července 2023 a ČSSZ ji rozhodnutím č. j. Y zamítla. Rozhodnutím č. j. X byly zamítnuty stěžovatelovy námitky.

7. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu a rozhodl o nákladech řízení.

8. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu kasační stížnost a rozhodl o nákladech řízení.

9. Všechna rozhodnutí se shodují v tom, že rozhodnou je právní úprava účinná ke dni, který stěžovatel v žádosti označil jako den, od nějž požaduje důchod přiznat. V posuzované věci šlo o 3. listopad 2023. ČSSZ tak správně uplatnila novelizovanou právní úpravu, podle níž stěžovatel nárok na předčasný důchod neměl.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že posouzení právní úpravy jako ústavně konformní nutně neznamená, že byla ústavně konformně aplikována ve věci stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na to, že nález sp. zn. Pl. ÚS 47/23 ze dne 4. června 2025 posuzoval ústavnost novely č. 270/2023 Sb. v abstraktní rovině, avšak orgány rozhodující v posuzované věci mechanicky převzaly jeho závěry, aniž zohlednily stěžovatelovu konkrétní situaci. Zejména podle stěžovatele měly zohlednit, že jednal v důvěře založené ujištěním pracovnice ČSSZ. Soudům stěžovatel dále vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele formalistická, dostatečně nezohledňují, že je ve hře právo na přiměřené zabezpečení ve stáří, a chybí v nich poměřování mezi veřejným zájmem a individuální újmou stěžovatele. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel vytýká, že pracoval s hypotetickou konstrukcí, že i kdyby bylo o jeho žádosti rozhodnuto dříve, následně by mu musel být důchod odňat jako neoprávněně přiznaný, místo toho, aby náležitě posoudil, k čemu ve skutečnosti došlo.

11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.

12. Stěžovateli lze přisvědčit, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, avšak nešlo o důkazy opomenuté, jak jim rozumí judikatura Ústavního soudu. Krajský soud vysvětlil (bod 18 napadeného rozsudku), že důkazy neprováděl pro nadbytečnost, neboť pro posouzení bylo rozhodné řešení právní otázky, podle jaké právní úpravy měla ČSSZ o stěžovatelově žádosti rozhodnout. Výslech pracovnice ČSSZ a stěžovatele neměl pro toto posouzení žádný význam. Tento postup z ústavního hlediska obstojí.

13. Tvrzené chování pracovnice ČSSZ může mít relevanci z hlediska odpovědnosti státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. V posuzované věci bylo podstatné posoudit, jaké časové znění zákona o důchodovém pojištění bylo rozhodné. Šlo tedy o výklad podústavního práva, na němž nemohlo nic změnit jakékoliv chování úředních osob.

14. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/23 shrnul judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu k ochraně legitimního očekávání tak, že "že posouzení legitimního očekávání nabytí majetku probíhá ve dvou krocích: nejprve je třeba určit, zda vůbec vzniklo, a teprve následně zkoumat, zda zásahem do něj došlo k porušení práv chráněných čl. 1 Dodatkového protokolu. Tyto dva kroky je nutno důsledně odlišovat. Přitom již v prvním kroku vnímá ESLP legitimní očekávání nabytí majetku úžeji, než se může jevit z izolovaných citací z judikatury. K jeho existenci je zapotřebí, aby jednotlivec disponoval konkrétním, vymahatelným a jasně založeným, tedy dostatečně "hmatatelným" právem či nárokem. Zároveň tu musí být okolnost, že jednotlivec měl důvěru v určitý právní akt, který mu majetek již do určité míry přiznal. ESLP navíc zejména ve vztahu k sociálním dávkám přikládá značnou váhu konkrétním skutkovým okolnostem, především tehdy, je-li příjemce na čerpání dávek existenčně závislý. I pokud jsou tyto přísné podmínky pro vznik legitimního očekávání splněny, musí být případný zásah do něj posouzen ve druhém kroku z hlediska přípustnosti." (bod 144 nálezu).

15. Ve vztahu k jednotlivcům, kteří podle původní právní úpravy měli možnost požádat o předčasný důchod, avšak v důsledku přijetí nové právní úpravy o toto právo přišli, Ústavní soud konstatoval, že jim nevzniklo legitimní očekávání, neboť chyběla zákonem předvídaná podmínka vzniku nároku na důchod, totiž podání žádosti (nález sp. zn. Pl. ÚS 47/23, bod 145). Ve vztahu k jednotlivcům, kteří by podle původní právní úpravy dosáhli nároku na předčasný důchod v době, kdy již ovšem nabyla účinnosti nová právní úprava, že vůči těmto jednotlivcům je uplatnění nepravé retroaktivity tím spíše ústavně souladné, obstála-li právní úprava ve vztahu k první skupině jednotlivců (nález sp. zn. Pl. ÚS 47/23, bod 169).

16. Stěžovatel tvrdí, že jeho situace je odlišná v tom, že jednal v důvěře v ujištění pracovnice ČSSZ. Ústavní soud ovšem nemůže přisvědčit, že by stěžovatel disponoval konkrétním, vymahatelným a jasně založeným, tedy dostatečně "hmatatelným" právem či nárokem. Obdobně, požaduje-li judikatura, aby měl jednotlivec důvěru v určitý právní akt, který mu majetek již do jisté míry přiznal, nemůže být takovým "aktem" tvrzený rozhovor s pracovnicí ČSSZ.

17. Stěžovateli lze přisvědčit i v tom, že nález sp. zn. Pl. ÚS 47/23 byl vydán v řízení o abstraktní kontrole norem a Ústavní soud v jeho odůvodnění výslovně uvádí (bod 174), že se nezabývá situací, kdy jednotlivec za účinnosti původní právní úpravy požádá o přiznání předčasného důchodu ke dni, kdy splní podmínky, přičemž tento den již spadá do období účinnosti nové právní úpravy.

18. Ústavní soud neměl dosud příležitost zabývat se otázkou rozhodnou pro nyní posuzovanou věc. Nejvyšší správní soud a již vydaná rozhodnutí krajských soudů se většinově klonila k tomu, že taková žádost má být posouzena již podle nové právní úpravy, avšak existoval i rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 17 Ad 19/2024-18 ze dne 14. března 2025, který vycházel z výkladu prosazovaného stěžovatelem.

19. Rozhodovací praxe krajských soudů byla sjednocena rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ads 198/2024-39 ze dne 20. srpna 2025 publikovaným ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 4704/2025.

20. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 17 Ad 19/2024-18 byl ke kasační stížnosti ČSSZ zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 68/2025-33 ze dne 8. září 2025 právě s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ads 198/2024-39.

21. V rozsudku č. j. 10 Ads 198/2024-39 Nejvyšší správní soud vysvětlil, že ČSSZ vždy rozhoduje podle právní úpravy účinné ke dni, od něhož jednotlivec požaduje důchod přiznat, neboť právě k tomuto dni má nárok vzniknout. Kdyby ČSSZ rozhodla dříve, fakticky by neaplikovala právní úpravu účinnou ke dni, kdy má nárok vzniknout, nýbrž právní úpravu účinnou ke dni svého rozhodnutí (bod 32 rozsudku č. j. 10 Ads 198/2024-39). Nejvyšší správní soud dále vyložil, že kombinaci čtyřměsíční lhůty, v níž lze o důchod požádat, a 90denní lhůty na vyřízení žádosti ze strany ČSSZ, je třeba vyložit tak, že lhůta pro vyřízení žádosti se prodlužuje tak, aby zahrnovala i den, od něhož jednotlivec požaduje důchod přiznat a k němuž má tak nárok vzniknout (bod 34 téhož rozsudku). Tyto úvahy představují plausibilní výklad podústavního práva, který z ústavního hlediska obstojí.

22. Odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ads 198/2024-39 reaguje na všechny námitky předkládané stěžovatelem. Za slabinu odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud považuje, že na tento rozsudek Nejvyšší správní soud neodkázal. To však samo o sobě nepředstavuje zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.

23. Jak připomněl Nejvyšší správní soud v bodě 29 napadeného rozsudku, stěžovatel v žádné fázi řízení od podání žádosti do rozhodnutí ve věci nesplnil podmínky pro přiznání důchodu. To, že mu důchod nebyl přiznán, je potom logickým výsledkem aplikace podústavního práva. Orgány veřejné moci, které ve věci rozhodovaly, neměly žádný prostor pro zohlednění stěžovatelovy konkrétní situace, jehož se stěžovatel dovolával v ústavní stížnosti.

24. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 1. července 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu