III. ÚS 126/04

Rubrum

> 1) Se zřetelem na rozhraničení kompetencí je třeba mít na zřeteli, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva (§ 14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto vymezení pravomocí rovněž vyplývá, že Ústavní soud, s odvoláním na ochranu ústavnosti, je tak v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy. 2) Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 545/99, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03 a další). O takový případ aplikace práva se v projednávané kauze nejedná. <

Výrok

Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě ve věci navrhovatele J. D., zastoupeného JUDr. J. F., advokátem, za účasti vedlejších účastníků RNDr. J. B. a M. B., zastoupených JUDr.

V. B., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2003 č. j. 28 Cdo 1705/2003-221, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2003 č. j. 9 Co 390/2002-192 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. března 2000 č. j. 18 C 283/99-140 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 29. ledna 2002 č. j. 18 C 283/99-159, takto:

Odůvodnění

Ústavní stížnost se zamítá.

Poučení

I. Stěžovatel ve svém návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, jímž napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, především odkázal na veškerá svá tvrzení předestřená v podáních a vyjádřeních učiněných v jeho restituční věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 283/99. Konstatoval, že se cítí být označenými rozhodnutími dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 11 odst. 1, 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svou ústavněprávní argumentaci stěžovatel založil na tvrzení, dle něhož obecné soudy nesprávně interpretovaly a následně (ne)aplikovaly blokační ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pro posouzení věci rozhodném (dále jen "zák. č. 92/1991 Sb."), resp. obdobně koncipované ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pro posouzení věci rozhodném (dále jen "zák. č. 87/1991 Sb."). Na podporu svých souvisejících vývodů zdůraznil, že výzvu k vydání nemovitostí ze dne 25. září 1991, adresovanou Městu Třinec, doručil nejen této povinné osobě, nýbrž z opatrnosti i Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku. Poukázal na to, že dle (jím nesdíleného) názoru obecných soudů se stal oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zák. č. 87/1991 Sb. až dnem nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 164/1994 Sb., když předtím nesplňoval podmínku trvalého pobytu. V návaznosti na uvedené současně tvrdil, že nepřetržitý trvalý pobyt na území České republiky předtím měl (na adrese Praha 1, Bílkova ulice č. 6). Za neplatný, jak se z jeho návrhu dále podává, tudíž považuje převod předmětného majetku, jenž byl předmětem uplatněného restitučního nároku, z povinné osoby, tj. Města Třinec, učiněný na základě smlouvy ze dne 19. listopadu 1992. Právní závěry obecných soudů co do následků jejich přijetí završené shora označeným rozsudkem Nejvyššího soudu tak shledává protiústavními, když rovněž namítá nesprávnou aplikaci ustanovení čl. II bodu 2. zák. č. 116/1994 Sb. (jímž byl změněn a doplněn zák. č. 87/1991 Sb.) ze strany dovolacího soudu na jeho případ. Stěžovatel má za to, že upřednostněním relevance převodu majetku z Města Třinec na další soukromé osoby před uspokojením jeho restitučního nároku nebyl respektován právní názor vyjádřený v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 310/99, dle něhož je nezbytné považovat restituční nároky za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových přesunů, když každý jiný výklad by činil blokační ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. prakticky bezcenným. Na podporu svých stanovisek poukázal i na nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 310/98, IV. ÚS 536/98, III. 263/01 a II. ÚS 386/99. Pro takto vyložené výhrady se posléze domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí, vyjma jejich vyhovujících výroků, kdy bylo rozhodnuto v jeho prospěch, nálezem zrušil. II. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 18 C 283/99, jejž si za účelem posouzení opodstatněnosti tvrzení obsažených v ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že žalobou ze dne 26. října 1995 se stěžovatel ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb. domáhal po žalovaných (1) Městu Třinec a (2) RNDr. J. B. a (3) M. B. (dále jen "manželé B."), takto vedlejších účastnících v řízení před Ústavním soudem, vydání blíže popsaných a označených nemovitostí (dále jen "předmětné nemovitosti") a náhrady nákladů řízení, když odkázal na výzvy k vydání nemovitostí ze dnů 18. a 19. ledna 1995. Následně v průběhu řízení rovněž doložil, že 25. září 1991 podal dle jeho názoru dostatečně určitou výzvu povinné osobě Městu Třinec stran vydání předmětných nemovitostí (č. l. 23), které relevantní část z nich převedlo kupní smlouvou ze dne 19. ledna 1992 na manžele B. (založena na č. l. 62-66). Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem č. j. 18 C 245/98-30 ze dne 18. listopadu 1996 podaný návrh zamítl, přičemž toto rozhodnutí bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 9 Co 102/97-95 ze dne 18. listopadu 1997 potvrzeno, vyjma části, v níž bylo změněno tak, že Město Třinec je povinno vydat stěžovateli jednu polovinu pozemku p. č. 880 zahrada zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 939, pro katastrální území a obec Třinec, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odvolací soud současně zamítl i návrh na připuštění dovolání. O takto podaném mimořádném opravném prostředku (§ 239 odst. 2 o. s. ř., ve znění pro posouzení věci rozhodném) rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 2458/98-123 ze dne 22. listopadu 1999, jímž citovaná rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Okresní soud ve Frýdku-Místku následně rozsudkem č. j. 18 C 283/99-140 ze dne 3. března 2000 ve spojení s doplňujícím rozsudkem č. j. 18 C 283/99-159 ze dne 29. ledna 2002 jednak návrhu stěžovatele výrokem shodným s původním výrokem rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jak shora byl citován, vyhověl a dále ve zbylém rozsahu návrh ve vztahu k Městu Třinec a manželům B. zamítl. Krajský soud v Ostravě toto rozhodnutí poté v odvoláním napadené části, tj. vyjma citovaného vyhovujícího výroku, v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil. Se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu se přitom ztotožnil. Se zřetelem k námitkám uplatněným v ústavní stížnosti, z výčtu jeho rozhodovacích důvodů vyplývá, že za základ tohoto rozhodnutí vzal odvolací soud to, že ve smyslu § 4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží. Odvolací soud uvedl, že soud prvého stupně v daném případě správně dovodil, že přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. nebyla uplatněna u Městského bytového podniku v Třinci, v jehož správě se předmětné nemovitosti nacházely, stěžovatelem žádná výzva k jejich vydání, pročež na Město Třinec přešla dnem účinnosti uvedeného zákona, tj. dnem 24. května 1991, práva a povinnosti, která se k tomuto majetku připínají. Ztotožnil se se závěry nalézacího soudu ohledně platnosti kupní smlouvy, kterou stran předmětných nemovitostí uzavřelo Město Třinec s manžely B. dne 19. listopadu 1992. Tyto úvahy podložil konstatováním, že jejich vydání není možné, neboť označený právní úkon byl uzavřen v době, kdy tomu nic nebránilo (podle tehdy platného zák. č. 87/1991 Sb. "tu nebylo oprávněné osoby"), když stěžovatel nesplňoval podmínku trvalého pobytu. Konstatoval, že zákaz převodu nemovitostí do vlastnictví jiného subjektu mohl maximálně trvat od účinnosti zák. č. 87/1991 Sb. (tj. od 1. dubna 1991) do zániku práva na vydání věci, tj. do uplynutí prekluzivní lhůty stanovené § 5 odst. 4 citovaného zákona (do 1. dubna 1992). Poukázal rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1828/97 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1999, str. 502), v němž tento soud dovodil, že doba zákazu uvedeného v § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. končí současně se zánikem v úvahu přicházejícího (dosud neuplatněného, ale uplatnitelného) restitučního nároku, který odpovídá platným a účinným ustanovením zák. č. 87/1991 Sb., popř. končí se zánikem nároku již uplatněného. Uplynula-li pak taková doba, pominul zákaz převodu sporné věci a případný převod věci na jinou osobu nemůže být z hlediska ustanovení § 9 odst. 1 uvedeného zákona podle § 39 obč. zák. neplatný pro rozpor se zákonem. Odvolací soud uzavřel, že samotná vědomost Města Třinec o tom, že stěžovatel se (při absenci splnění podmínky trvalého pobytu) výzvou k vydání věci ze dne 25. září 1991 na něj obrátil, nemůže vést k závěru, že mělo po 1. dubnu 1992 povinnost nepřevést předmětné nemovitosti na jiného, neboť samotná výzva ještě nečiní z osoby, která výzvu provede, dle tehdy platného znění § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., osobu oprávněnou. Dodal, že takovou byla tehdy jen osoba, která splňovala obě původní podmínky, tedy jak podmínku státního občanství, tak i podmínku trvalého pobytu, což u stěžovatele splněno nebylo. Manželé B. jako fyzické osoby tak mohli být osobami povinnými jedině jako osoby uvedené v § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., přičemž za situace, kdy zmíněná kupní smlouva nebyla uzavřena v rozporu s § 9 odst. 1 označeného zákona, nebylo lze shledat možnost podřazení zjištěných skutkových okolností pod citovaný § 4 odst. 2, a to při současném vědomí neexistence jiných relevantních důvodů, které stěžovatel ani netvrdil. S ohledem na obsah zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu zvažoval odvolací soud v intencích námitek stěžovatele rovněž možnost, že by manželé B. mohli být zavázáni vydat předmětný spoluvlastnický podíl na nemovitostech jako právní nástupci povinné osoby - Městského bytového podniku v Třinci a následně Města Třinec. Konstatoval, že takto uvažovaná povinnost se dostává do střetu s právem, které manželé B. zcela řádně a v době, kdy tomu nic nebránilo získali, a to s vlastnickým právem nabytým na základě kupní smlouvy ze dne 19. listopadu 1992 s účinky vkladu 4. ledna 1993. Přitom toto vlastnické právo získali až poté, kdy ke dni 1. dubna 1992 uběhla prekluzivní lhůta k uplatnění nároku oprávněných osob, které nebyly uspokojeny, u soudu a téměř dva roky předtím, než byl přijat nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 164/1994 Sb. Manželé B. tak nabyli vlastnické právo v dobré víře v době, kdy žádný z účastníků kupní smlouvy nemohl ani předpokládat, že dojde k rozšíření nároku dle zák. č. 87/1991 Sb. i na osoby, které podle původního znění oprávněnými osobami nebyly pro nesplnění podmínky trvalého pobytu. Odvolací soud podpůrně poukázal rovněž na to, že nutnost ochrany takto řádně nabytého vlastnického práva našla při obdobném rozšíření okruhu osob oprávněných svůj výraz např. v zák. č. 229/1991 Sb., neboť v souvislosti s přijetím nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 29/1996 Sb. byl zák. č. 30/1996 Sb. vložen do zák. č. 229/1991 Sb. § 14a, přičemž podle tohoto ustanovení věc nelze vydat, pokud byla po stanoveném datu nabyta do vlastnictví jiné osoby, než státu a oprávněné osobě vznikl nárok na náhradu. Byť zák. č. 87/1991 Sb. takovou výslovnou úpravu nemá, jevilo by se jako rozporné s ochranou vlastnického práva přiznanou čl. 11 Listiny, pokud by manželé B. měli být zavázáni k vydání (jedné poloviny) nemovitostí, které takto nabyli v dobré víře. V návaznosti na uvedené odvolací soud dále konstatoval, že ve vztahu k vydání jedné poloviny předmětných nemovitostí by mělo stěžovateli příslušet právo na finanční náhradu dle § 13 zák. č. 87/1991 Sb. K návrhu stěžovatele pak připustil ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř. (ve znění pro posouzení věci rozhodném) dovolání k řešení otázky 1) zda stěžovatele bylo možno považovat za oprávněnou osobu v době podání výzvy ze dne 25. září 1991, i když nesplňoval podmínku trvalého pobytu a 2) zda i po uplynutí lhůty stanované v § 5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. trval za této situace zákaz převodu věci dle § 9 odst. 1 uvedeného zákona. V ústavní stížností napadeném rozsudku se Nejvyšší soud s takto předestřenými otázkami vypořádal konstatováním, že první výzva stěžovatele ze dne 25. září 1991 adresovaná Městu Třinec nemohla založit jeho postavení jako oprávněné osoby bez toho, že by v té době splňoval tehdy platnou podmínku trvalého pobytu, když v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 310/98. Dovolací soud přisvědčil závěrům obecných soudů o nabytí předmětných nemovitostí Městem Třinec na základě zák. č. 172/1991 Sb. a dovodil, že pokud je převedlo dne 19. listopadu 1992 na manžele B., tak tento převod provedený po nabytí účinnosti zák. č. 87/1991 Sb., tak i po uplynutí tehdejších prekluzivních lhůt, se již nemohl stát předmětem posouzení podle ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona. Toto tvrzení podložil mimo jiné rovněž tím, že v daném případě "se stalo rozhodným ustanovení článku II bodu 2. zákona č. 116/1994 Sb. (nižšími instancemi neaplikované), které v intencích nálezu Ústavního soudu (č. 164/1994 Sb.) upravilo účinky dispozice v mezidobí s těmi věcmi, k nimž byly uplatněny restituční nároky osobami nově oprávněnými v důsledku tohoto nálezu. Podle čl. II bodu 2. zákona č. 116/1994 Sb. nelze věc vydat, byla-li po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu (blíže k tomu nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 1/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, str. 71 a násl.). Smlouva mezi účastníky na straně žalované tedy byla platně uzavřena a žalobci nevznikl nárok na vydání všech zbylých nemovitostí." Pokud potom bylo odvolacím soudem se zřetelem k § 3 odst. 4 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb. rozhodováno o jedné ideální polovině předmětných nemovitostí, v tomto směru Nejvyšší soud uvedl, že je nutné připomenout zásadu, dle níž nemůže být oprávněné osobě vydáno více, než bylo jí nebo jejímu právnímu předchůdci odňato. Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal k předmětné ústavní stížnosti Nejvyšší soud rovněž vyjádření, v němž se stručně vyslovil stran merita věci obdobně jako v napadeném rozsudku, když ohledně aplikace čl. II bodu 2. zák. č. 87/1991 Sb. ve vztahu k převodu nemovitostí mezi Městem Třinec a manželi B. na základě smlouvy ze dne 19. listopadu 1992 odkázal "na shodně vyslovená stanoviska Ústavního soudu v nálezech sp. zn. III. ÚS 224/98 (závěr odůvodnění) a III. ÚS 263/01" s tím, že "ostatně i Nejvyšší soud, jak patrno z odůvodnění těchto nálezů, zaujal již dříve týž zásadní právní názor". Závěrem vyjádření účastník řízení dodal, že způsob, jakým bude o stížnosti rozhodnuto, ponechává na úvaze Ústavního soudu. III. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (sp. zn. III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele, a to případně i extrémní interpretací takto nesouladnou s kautelami plynoucími z hlavy páté Listiny, vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Se zřetelem na rozhraničení kompetencí je třeba mít na zřeteli, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva (§ 14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto vymezení pravomocí rovněž vyplývá, že Ústavní soud, s odvoláním na ochranu ústavnosti, je tak v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy. Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 545/99, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03 a další). O takový případ aplikace práva se v projednávané kauze nejedná. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že převod předmětného majetku uskutečněný dne 19. listopadu 1992 měl být posouzen tak, že mělo dojít k uplatnění dikce § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., eventuálně, jak již výše zmíněno, § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Vyslovil názor, dle něhož nedošlo k respektování blokačního ustanovení a naříkaný převod majetku, jehož vydání se domáhal, je proto nutno považovat za neplatný. V této souvislosti stěžovatelem na podporu jeho argumentace učiněný (pro odlišnou skutkovou i právní situaci patrně toliko analogický) poukaz na nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 310/99 není přiléhavý, neboť v něm Ústavní soud výslovně konstatoval, že ohledně osob, jež uplatnily restituční nároky jako oprávněné osoby v důsledku nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., byla privatizace blokována na základě citovaného ustanovení ve vztahu k majetku, který nebyl privatizován před 1. listopadem 1994. Za rozhodující pro opodstatněnost úvahy o neplatnosti takového převodu vlastnického práva označil zcela logicky otázku, zda k němu došlo před tímto datem (kterýmžto citovaný nález nabyl účinnosti). Ve věci stěžovatele je relevantním datem 19. listopad 1992 a lze tudíž konstatovat, že obecné soudy - zvažováno z pohledu per analogiam - se při svém rozhodování nedostaly do rozporu s obsahem odůvodnění tohoto nálezu. Nálezy sp. zn. IV. ÚS 310/98, IV. ÚS 536/98 a II. ÚS 386/99 co do svých rozhodovacích důvodů na předmětnou věc pro odlišné skutkové okolnosti jimi dotčených kauz potom rovněž nedopadají. Pro uvedené jsou akceptovatelné ústavně konformní závěry Krajského soudu v Ostravě vyložené v odůvodnění jeho rozsudku, jak výše byly citovány, a na tyto postačí odkázat. Na druhé straně nutno stěžovateli přisvědčit, že čl. II bod 2. zák. č. 116/1994 Sb. se na jeho případ nevztahuje, když jeví se potřebným zdůraznit, že na citované ustanovení poukázal ve svém rozsudku toliko Nejvyšší soud, a to s tvrzením, že "v intencích nálezu Ústavního soudu (č. 164/1994 Sb.) upravilo účinky dispozice v mezidobí s těmi věcmi, k nimž byly uplatněny restituční nároky osobami nově oprávněnými v důsledku tohoto nálezu". Ve vazbě na tento názor postačí odkázat na jeho vlastní judikaturu (např. rozsudek ze dne 19. června 1997 sp. zn. 2 Cdon 872/96, uveřejněný in: Právní rozhledy, č. 12/1997, str. 637 a násl.), jakož i na odůvodnění již zmíněného nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 310/99 (rovněž v plném rozsahu i na nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 a III. ÚS 263/01, když právě těchto se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti rovněž paradoxně dovolává) s tím, že tato nesprávná interpretace nemůže změnit ničeho na tom, že pro stěžované zamítnutí nároku stěžovatele postačí již samotné vyvození toho, že nedošlo k porušení § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., když rovněž § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. není stran předmětné restituční věci ve vztahu k jím předpokládané blokaci, jak shora naznačeno, aplikovatelný. Nemohlo tak zmíněné pochybení, odhlédnuto od toho, že by argumentace v něm obsažená mohla případně sloužit pro akceptaci vyvozeného závěru jako podpůrný argument per analogiam, mít vliv na verdikt meritorního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vyjádřeno jinými slovy, pochybení při interpretaci (aplikaci) práva není, resp. nemusí být důvodem kasace ústavní stížností napadeného rozhodnutí v situaci, v níž pro závěry soudu nalézající odraz ve výrokové části rozhodnutí svědčí jiné jím zjištěné a v odůvodnění konstatované důvody, jež jsou samy o sobě z pohledu podřazení pod příslušný normativní rámec pro vyvození tohoto (dále nedělitelného) výroku důvody dostatečnými. Naznačený postoj je výrazem zohlednění postulátu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, nezbytnou reflexí nutnosti sebeomezení Ústavního soudu v případech, v nichž by svým kasačním rozhodnutím zasahoval do pravomoci těchto orgánů za stavu, kdy takto učiněný zásah by jednoznačně jakkoliv nebyl způsobilý zvrátit nepříznivé důsledky v neprospěch stěžovatele vydaného a posléze ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Pro úplnost v reakci na výtky stěžovatele se dodává, že v návrhu předložené tvrzení o tom, že měl na území České republiky nepřetržitý trvalý pobyt, když podle souvislostí zřejmě mínil k datu podání jeho první výzvy k vydání nemovitostí (ke dni 25. září 1991), stěžovatel potom nikterak nedoložil a ani z obsahu připojeného spisu obecného soudu tato namítaná skutková okolnost jako uváděná před ve věci rozhodujícími soudy nevyplývá. Nemohlo tak k ní být v původním řízení přihlédnuto. Toliko v rámci podaného dovolání stěžovatel zmínil existenci jím tvrzeného "trvalého bydliště", časově situovaného jako "občana dřívější Československé socialistické republiky" (č. l. 203, resp. 203a). Z dnes již ustálené judikatury se podává, že ke stížnostnímu (namítanému) tvrzení předloženému k posouzení teprve Ústavnímu soudu, pokud mohlo, resp. mělo být řádně předestřeno již v rámci argumentace před obecnými soudy uplatněné, nelze v řízení před Ústavním soudem se zřetelem k principu subsidiarity (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z něj plynoucímu požadavku materiálního vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, coby novu uplatněnému ex post při rozhodování o ústavní stížnosti přihlédnout. Podmínkou sine qua non této ex lege založené výjimky přitom je, že šlo o řízení před obecnými soudy, jež je ovládáno zásadou dispoziční (projednací) a nikoli o řízení ovládané zásadou oficiality (vyhledávací) či podléhající přezkumu v intencích revizního principu (srov. kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96, sp. zn. III. ÚS 117/2000, III. ÚS 569/03 a contrario). Toto stanovisko je odrazem skutečnosti, že řízení před Ústavním soudem není řízením, v němž by bylo možné napravovat to, co účastník předchozího řízení před orgány veřejné moci svým vlastním postupem zanedbal, když si řádně (včas) nehájil svá práva, ačkoliv tak učinit mohl a měl (vigilantibus iura). S ohledem na takto vyložené důvody bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto, jak ve výrokové části uvedeno (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Rubrum

I. II. III. Poučení: