III.ÚS 1265/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KROMA ROZVADOV spol. s r. o., sídlem Náchodská 469/137, Praha 9, zastoupené Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem, sídlem 28. října 3117/61, Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2026 č. j. 29 Co 393/2025-74, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. července 2025 č. j. 18 C 23/2025-46 za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Raiffeisenbank a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozsudky Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka žádala vedlejší účastnici řízení (dále jen "banka") o poskytnutí úvěru ve výši 1 133 000 Kč. Jednou z podmínek poskytnutí úvěru bylo zřízení zástavního práva na nemovitostech. Banka si vyžádala od stěžovatelky doložení daňového přiznání, potvrzení o zaplacení daně a posledních šest výpisů z banky. Následně však zamítla danou žádost z interních důvodů na své straně.

3. Stěžovatelka podala žalobu k obvodnímu soudu a žádala náhradu škody ve výši 13 350 Kč vůči bance, která vznikla v důsledku neposkytnutí úvěru. Výši škody stěžovatelka zdůvodnila vynaloženými náklady na ocenění nemovitostí, uhrazenými cestovními náklady pro sjednávání úvěru v bance a neposledně zvýšením pojistného na oceňovaných nemovitostech.

4. Obvodní soud zkoumal, zda nedošlo k naplnění § 1729 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Po provedeném dokazování uzavřel, že v konkrétním případě se jednalo o takové stádium vyjednávání stran o schválení úvěru, kdy banka teprve zkoumala podmínky možného poskytnutí úvěru. Po vyhodnocení žádosti jako rizikové banka oznámila stěžovatelce její zamítnutí. Banka neposkytla stěžovatelce žádný závazný příslib financování či návrh znění úvěrové smlouvy. Obvodní soud neshledal, že by banka udržovala stěžovatelku ve falešném přesvědčení o tom, že jí bude poskytnut úvěr, když dle výsledků interního šetření schvalovacího procesu banky by tomu tak nebylo. U navýšení pojistného neshledal příčinnou souvislost. Cestovní náklady nebyly prokázány. Napadeným rozsudkem proto obvodní soud žalobu zamítl.

5. Na základě stěžovatelkou podaného odvolání vydal následně městský soud napadený rozsudek, kterým rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud shledal účinnou obranu žalované proti žalobě, spočívající v tvrzení, že jednání o úvěru ukončila ve stádiu standardního dvoukolového posuzování rizikovosti úvěru, tedy před poskytnutím závazného příslibu úvěru. Z minimální všeobecné zkušenosti o poskytování úvěrů vyplývá, že banka měla právo o žádosti rozhodnout kladně, nebo záporně po zvážení všech svých interních kritérií. Stěžovatelčino tvrzení, že nebyla poučena bankou, že na poskytnutí úvěru nemá nárok, shledal městský soud jako nepodstatné. Stěžovatelka je obchodní korporací s více jak desetiletou historií a určitou mírou znalostí obecně. Je tedy namístě předpokládat, že i kdyby nebyla poučena, že žádost o úvěr nemusí být vyřízena kladně, tak nelze stěžovatelce přisvědčit, že uzavření úvěrové smlouvy je vysoce pravděpodobné bez možnosti jiné varianty rozhodnutí žalované.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka má za to, že soudy nedůvodně poskytly bance mimořádné a privilegované postavení tím, že nebyla zatížena břemenem tvrzení a důkazním a během řízení tak nesdělila konkrétní důvody, pro které byla žádost stěžovatelky o poskytnutí úvěru u banky zamítnuta. Tím, že se soudy nezabývaly důvody odmítnutí žádosti o úvěr poskytovaný bankou, neposkytly stěžovatelce ochranu ve smyslu § 1729 o. z., jenž je stěžejní pro posouzení nároku stěžovatelky za bankou. Stěžovatelka považuje za nepřijatelné, aby v dané fázi kontraktačního procesu, kdy již začala vynakládat náklady, které představují žalobní nároky, došlo k jednostrannému ukončení kontraktačního procesu bankou, aniž by bylo přezkoumatelné, o jaké konkrétní důvody se jedná.

7. Dále stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces za situace, kdy banka stojí mimo jakoukoliv povinnost v rámci kontraktace, pokud se má uplatnit zásada, že bez dalšího na poskytnutí úvěru není právní nárok.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti [srov. nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205)].

9. Stěžovatelka uplatnila u obvodního soudu peněžitý nárok v bagatelní výši [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), body 29 až 33]. Vyloučením možnosti podání opravných prostředků v případě soudních rozhodnutí, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících určité hranice (§ 238 odst. 2 o. s. ř.), dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby i za cenu eventuálních vad v nich vydaných rozhodnutí (a z toho plynoucího rizika nejednotného rozhodování) byla dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. Ústavní soud nemůže hrát roli jakési "náhradní" přezkumné instance mimo soustavu obecných soudů, ale pouze určité "pojistky". Nepřiznání nároku v bagatelní výši obvykle není způsobilé mít dopad na stěžovatelova základní práva a svobody [viz např. nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17 (N 238/87 SbNU 853), bod 45].

10. Ústavněprávní relevance může být založena i v bagatelní věci zejména tehdy, přesahuje-li věc vlastní zájmy stěžovatele, dopustí-li se obecný soud zvlášť kvalifikovaného pochybení, anebo je-li stěžovatel napadeným rozhodnutím citelně dotčen s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry [srov. např. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20 (N 72/105 SbNU 260), bod 25; či nález ze dne 18. 6. 2024 sp. zn. III. ÚS 1866/23, bod 12]. Je tedy na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil a doložil, proč věc i přes bagatelnost částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (srov. usnesení ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1250/21).

11. Stěžovatelka žádné takové skutečnosti netvrdí a Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (výjimečné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.

12. Obecné soudy jasně a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů nárok stěžovatelce nepřiznaly. Na jejich závěru, že strany nedospěly při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví vysoce pravděpodobným, nevidí Ústavní soud nic neústavního. Nejde o ani extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy, ani kvalifikované pochybení při aplikaci podústavního práva. Je nutné si uvědomit, že se pohybujeme v oblasti soukromého práva s velkým prostorem pro autonomii vůle (čl. 2 odst. 3 Listiny). Stěžovatelka neuvádí důvody, které by zakládaly její legitimní očekávání, že jí bude za daných okolností úvěr s jistotou či vysokou pravděpodobností poskytnut (body 16 až 19 rozsudku městského soudu).

13. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení stěžovatelčiných základních práv, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 8. července 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu