III.ÚS 1280/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Základní škola X, zastoupené JUDr. Radkem Navrátilem, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2026 č. j. 21 Cdo 2689/2025-427 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2025 č. j. 49 Co 121/2024-372, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a B. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník řízení (dále jen "poškozený") utrpěl dne 10. 6. 2011 jako žák sedmé třídy Základní školy X (dále jen "stěžovatelka" nebo "základní škola") při výuce úraz, v jehož důsledku se stal trvale ochrnutým na dolní polovinu těla, inkontinentním a upoutaným na invalidní vozík. Poškozenému byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Dokončil povinnou školní docházku a následně i středoškolské vzdělání s maturitou, avšak do zaměstnání nenastoupil pro závažné trvalé následky úrazu. Z tohoto důvodu se poškozený vůči stěžovatelce domáhal náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě za období od 14. 9. 2017 (tj. od ukončení přípravy na budoucí povolání) do budoucna.

3. Okresní soud ve Vyškově v druhém kole řízení uložil stěžovatelce povinnost zaplatit poškozenému částku 606 434 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a povinnosti platit mu počínaje dnem 1. 3. 2024 částku 15 541 Kč měsíčně do budoucna na náhradě ztráty na výdělku při přiznání invalidity, tzv. rentu (výrok II.), zamítl žalobu v rozsahu, v němž se poškozený domáhal placení dalších 2 221 Kč měsíčně (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VI.). Konstatoval, že poškozený prokázal vznik a trvání invalidity třetího stupně, která je v příčinné souvislosti s úrazem utrpěném při výuce zajišťované stěžovatelkou. Má proto nárok na náhradu za ztrátu na výdělku při invaliditě, a to ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po úrazu (se započtením invalidního důchodu). Tato náhrada poškozenému náleží ode dne ukončení přípravy na budoucí povolání po celou dobu trvání invalidity třetího stupně. Jelikož poškozený do práce nikdy nenastoupil kvůli nepříznivému zdravotnímu stavu, stanoví se výdělek, kterého by zřejmě dosáhl s ohledem na dosažené vzdělání, pokud by mu zdravotní stav umožnil vykonávat soustavnou pracovní činnost.

4. Krajský soud napadeným rozsudkem upravil výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že co do částky 200 000 Kč jej zrušil a řízení zastavil (výrok I. A.), co do částky 26 550 Kč jej také zrušil a řízení zastavil (výrok I. B.), co do částky 53 596 Kč jej změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá (výrok I. C.), co do částky 326 288 Kč jej potvrdil (výrok I. D.) a specifikoval výši zákonných úroků z prodlení (výrok I. E.), co do povinnosti zaplatit tam specifikované zákonné úroky z prodlení jej změnil tak, že žaloba se zamítá (výrok I. F.), a co do povinnosti zaplatit další specifikované úroky z prodlení jej zrušil a řízení zastavil (výrok I. G.). Krajský soud dále upravil výrok II rozsudku okresního soudu tak, že co do povinnosti stěžovatelky platit poškozenému za tam specifikovanou dobu částku 437 Kč měsíčně na náhradě za ztrátu výdělku jej zrušil a řízení zastavil (výrok II. A.), v části o povinnosti stěžovatelky zaplatit poškozenému za tam specifikované období částku 139 040 Kč na náhradě za ztrátu výdělku při přiznání invalidity jej potvrdil (výrok II. B.) a v části o povinnosti stěžovatelky platit poškozenému částku 1 200 Kč měsíčně na náhradě za ztrátu na výdělku při přiznání invalidity jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II. C). Krajský soud v návaznosti na to stěžovatelce uložil povinnost platit poškozenému částku 14 012 Kč měsíčně ode dne 1. 1. 2025 do budoucna na náhradě za ztrátu na výdělku při přiznání invalidity (výrok III. A.) se zákonnými úroky z prodlení (výrok III. B.). Dále zamítl žalobu v části, v níž se poškozený domáhal po stěžovatelce placení další částky 1 644 Kč měsíčně s příslušenstvím na náhradě za ztrátu na výdělku při přiznání invalidity (výrok IV.). Nakonec krajský soud rozhodl o nákladech řízení (výroky V. a VI.). Na rozdíl od okresního soudu pro účely výpočtu pravděpodobného výdělku poškozeného ve druhém čtvrtletí 2017 vycházel z údajů o hodinovém výdělku v 1. decilu v platové sféře pro odborné pracovníky v administrativě, neboť nelze předpokládat, že by poškozený jakožto čerstvý absolvent bez praxe dosáhl vyššího výdělku. Shledal také, že nový znalecký posudek ohledně zdravotního stavu poškozeného je nadbytečný, neboť aktuální lékařské zprávy prokazují, že stav poškozeného je neměnný. Ztotožnil se proto s argumentací okresního soudu ohledně nadbytečnosti nového znaleckého posudku stran aktuálního zdravotního stavu poškozeného.

5. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání do výroků I. D., I. E., II. B., III. A., III. B., V. a VI. rozsudku krajského soudu. V odůvodnění mj. poukázal na to, že stěžovatelka nesouhlasí s dokazováním a skutkovými zjištěními krajského soudu, což však nemůže založit přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka stěžovatelky, že soudy neprovedly všechny důkazy, které navrhla. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků, nýbrž je oprávněn rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede. Nakonec Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje svou argumentaci, že jí měla být stanovena povinnost platit poškozenému tzv. rentu v mnohem nižším rozsahu, neboť poškozený je s to vykonávat práci i navzdory svému zdravotnímu postižení a přiznané invaliditě třetího stupně. Podle stěžovatelky poškozený neprojevuje žádnou snahu najít si zaměstnání, ač by fyzicky i duševně byl schopen vykonávat práci (v této souvislosti poukazuje na to, že poškozený je paralympionikem ve stolním tenisu osob se zdravotním postižením).

7. Tvrdí, že obecné soudy zatížily svá rozhodnutí vadou opomenutých důkazů, když pro nadbytečnost odmítly provést ní navržený důkaz novým znaleckým posudkem stran aktuálního zdravotního (fyzického i psychického) stavu poškozeného a jeho aktuální schopnost získávat prostředky pro své potřeby prací. Stěžovatelka má za to, že znalecké posudky z let 2012 a 2013 jsou již neaktuální, neboť zachycují zdravotní stav poškozeného několik málo let po úrazu, nikoli jeho současný zdravotní stav. Ten podle stěžovatelky neodrážejí ani aktuální lékařské zprávy předložené poškozeným, neboť soudy neměly odborné znalosti k jejich kvalifikovanému posouzení.

8. Dále uvádí, že v důsledku nedostatečně provedeného dokazování dospěly obecné soudy k nesprávným skutkovým a právním závěrům. Je totiž zřejmé, že poškozený se v mezidobí na svůj nepříznivý zdravotní stav již adaptoval. Za účelem řádného zjištění skutkového stavu a pracovního potenciálu poškozeného bylo podle stěžovatelky nezbytné provést nový znalecký posudek, jenž by míru adaptace poškozeného plně reflektoval. Pouze na základě takto zjištěného skutkového stavu by bylo možné dospět k řádným a přesvědčivým závěrům ohledně povinnosti stěžovatelky hradit poškozenému tzv. rentu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

10. Ústavní soud především podotýká, že stěžovatelka napadla dovoláním rozsudek krajského soudu pouze zčásti (ve výrocích I. D., I. E., II. B., III. A., III. B., V. a VI.), což je relevantní pro posouzení otázky, v jakém rozsahu vyčerpala procesní prostředky nápravy, které jí občanský soudní řád poskytoval. Směřuje-li ústavní stížnost i proti rozsudku krajského soudu, je přípustná pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento rozsudek napaden dovoláním u Nejvyššího soudu. Pouze v tomto rozsahu se Ústavní soud může ústavní stížností zabývat (kvazi)meritorně.

11. Ve zbývajícím rozsahu (tj. v rozsahu výroků I. A., I. B., I. C., I. F., I. G, II. A., II. C., IV. rozsudku krajského soudu) je naopak ústavní stížnost návrhem podaným zjevně neoprávněnou osobou, neboť stěžovatelka těmito výroky z podstaty věci nemohla být negativně dotčena na svých základních právech. Těmito výroky totiž bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatelky, když krajský soud buď žalobu v příslušném rozsahu zamítl, nebo rozhodnutí prvostupňového soudu zrušil a řízení v příslušném rozsahu zastavil. Eventuálně by v tomto rozsahu bylo z výše uvedených důvodů možné posoudit ústavní stížnost i jako návrh nepřípustný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

13. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí trpí vadou opomenutých důkazů. Tuto vadu spatřuje v tom, že obecné soudy nevyhověly jejímu návrhu na provedení důkazu novým znaleckým posudkem stran zdravotního stavu poškozeného. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že o vadu opomenutých důkazů jde tehdy, pokud obecné soudy odmítnou provést účastníkem navržený důkaz, který by mohl být relevantní pro rozhodnutí ve věci, bez jakéhokoliv či bez řádného odůvodnění nebo pokud takový důkaz provedou, avšak v odůvodnění rozhodnutí se s ním následně nijak nevypořádají [nález ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2067/14 (N 119/77 SbNU 739)]. K takovému pochybení však dle Ústavního soudu v nyní posuzované věci nedošlo.

14. Obecné soudy - zejména okresní a krajský soud - řádně vysvětlily, proč neprovedly stěžovatelkou navrhovaný důkaz novým znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství. Obecné soudy stěžovatelce na jedné straně přisvědčily, že s ohledem na dobu vypracování předloženého znaleckého posudku se duševní stav žalobce v mezidobí pravděpodobně změnil. Nicméně důvodem, pro který byla žalobci přiznána invalidita třetího stupně, byla výlučně paraplegie vzniklá v důsledku trvalého poškození páteře a míchy, nikoli jeho zhoršeného duševního zdraví. Zkoumání aktuálního psychického stavu poškozeného pro rozhodování o jeho nároku na náhradu za ztrátu výdělku při invaliditě by tak bylo zcela irelevantní. Na druhé straně obecné soudy uzavřely, že současný fyzický zdravotní stav poškozeného byl dostatečně prokázán aktuálními lékařskými zprávami ošetřujících lékařů, z nichž se jednoznačně podává trvající paraplegie poškozeného (jakož i další poruchy zdraví), jenž byla výlučným důvodem pro přiznání invalidity třetího stupně. Požadované vypracování nového znaleckého posudku by tak nepřineslo žádné nové relevantní skutečnosti, jelikož zdravotní stav poškozeného (minimálně pokud jde o jeho fyzické postižení) je od let 2013-2014 takřka neměnný. Ústavní soud nemá tomuto hodnocení z ústavněprávního hlediska co vytknout. Je zřejmé, že obecné soudy - zejména okresní a krajský soud - se podrobně zabývaly tím, zda by stěžovatelkou navrhovaný důkaz novým znaleckým posudkem byl s to objasnit nové skutečnosti, jež by mohly být relevantní pro řádné posouzení věci. Jejich závěry jsou podepřeny logickými a přesvědčivými argumenty stran nadbytečnosti navrženého důkazu. Ústavní soud má proto za to, že napadená rozhodnutí netrpí vadou opomenutých důkazů a nejsou v rozporu se stěžovatelčinými právy podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

15. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti napadá hodnocení provedených důkazů ze strany obecných soudů a jejich navazující skutkové a právní závěry. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu však přísluší obecným soudům. Proces dokazování a hodnocení důkazů je totiž doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do něj nepřísluší zasahovat, ledaže shledá extrémní rozpor mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy, nepodloženost těchto závěrů či libovůli soudů [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)]. K takovému pochybení však nedošlo. Jak již bylo uvedeno výše, obecné soudy založily svá rozhodnutí zejména na tom, že u poškozeného po fyzické stránce nedošlo v mezidobí k žádné zásadní změně zdravotního stavu. Dovozovaly to z řady důkazů, zejm. ze starších znaleckých posudků a z aktuálních lékařských zpráv. Z nich jasně a výslovně plyne, že poškozený i v současnosti "trpí spastickou paraplegií dolních končetin v důsledku translační transversální lese míšní z 10. 6. 2011 po pádu náhrobku na záda. Pacient se od úrazu pohybuje trvale na mechanickém vozíku. V důsledku úrazu dále trpí inkontinencí... a pálivými řezavými bolestmi v pravé dolní končetině... Bolesti jsou celodenní a každodenní." Ze znaleckých posudků plynuly podobné závěry, zejm. jde-li o paraplegii dolních končetin a přidružené zdravotní problémy. Podle náhledu Ústavního soudu proto nelze konstatovat, že by shora uvedené hodnocení důkazů ze strany obecných soudů bylo nelogické nebo založené na protiústavní deformaci jejich obsahu.

16. Navíc jak nad rámec uvedeného zdůraznil Nejvyšší soud (bod 2 napadeného usnesení a tam citovaná judikatura) osoba, které byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně (tj. pro pokles pracovní schopnosti alespoň o 70 %), není povinna vykonávat výdělečnou činnost, a to ani v případě, že by její pracovní schopnost zcela nezanikla. Vzhledem k míře poklesu pracovní schopnosti se u takové osoby nepředpokládá výkon soustavného zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti; zdrojem jejího příjmu tak již není výdělek, nýbrž přiznaný invalidní důchod, event. také renta placená škůdcem za ztrátu společenského uplatnění. Osobě pobírající invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně tudíž není zakázáno pracovat, avšak nelze ji k tomu nutit. Tyto judikaturní závěry se přitom podle Nejvyššího soudu plně uplatnily i v nyní posuzované věci. I kdyby u poškozeného nebyla pracovní schopnost v důsledku zdravotního postižení zcela vymizelá, jak tvrdí stěžovatelka, s ohledem na rozsah jeho zdravotního postižení a míru poklesu jeho pracovní schopnosti jej podle Nejvyššího soudu nelze "nutit" k výkonu výdělečné činnosti. Uvedené závěry Ústavní soud nepovažuje za excesivní nebo rozporné s právem stěžovatelky na ochranu majetku a spravedlivý proces.

17. Stěžovatelka napadá také nákladové výroky, ale neuplatňuje v tomto ohledu žádné námitky. Ústavní soud proto pouze ve stručnosti uvádí, že je nepovažuje za protiústavní.

18. Ústavní soud ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 30. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu