III.ÚS 1287/11
V PLATNOSTI- KS Ostrava 18 Cad 86/2008-58
- NSS 3 Ads 129/2010-82
- ÚS III.ÚS 1287/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože soudy nižších stupňů správně vyhodnotily zařazení pracovní činnosti do důchodových kategorií podle podzákonných seznamů. Soud se opřel o výklad § 74 zákona o důchodovém pojištění a závěry z provedeného dokazování, včetně svědeckých výpovědí. Stěžovatel nemohl doložit, že jeho práce by měla být zařazena do preferované kategorie I. B, ani že by byla nesprávně hodnocena. Ústavní soud závěr považoval za zcela v souladu s ústavními zásadami spravedlivého procesu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Martinem Ludvíkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Palackého 2205, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2011, č. j. 3 Ads 129/2010-82, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2010, č. j. 18 Cad 86/2008-58, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 30 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 18. 2. 2008, č. 490331392, byla zamítnuta žádost stěžovatele o starobní důchod pro nesplnění podmínek § 74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, neboť "nezískal potřebných 20 roků v I. B kategorii, tj. nárok na starobní důchod v 58 letech věku". Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě žalobu stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "žalované") zamítl. V odůvodnění uvedl, že základní podmínkou pro uznání výkonu určitého zaměstnání v preferované pracovní kategorii je, aby toto zaměstnání bylo zákonným způsobem zařazeno do kategorie I. nebo II. důchodového zabezpečení (pojištění); přehled jednotlivých zaměstnání zařazených do těchto zvýhodněných kategorií obsahovaly taxativní resortní seznamy a nebylo možno - a to ani v přezkumném soudním řízení - "zařazovat jednotlivé zaměstnance do těchto preferovaných kategorií na základě srovnávacího způsobu". Namítá-li stěžovatel nyní, že práce s ftaláty (kterou po rozhodnou dobu vykonával) měla být zařazena správně do kategorie I. B a nikoliv II., jde o námitku směřující nikoliv proti jeho nesprávnému zařazení na základě resortního či celopodnikového seznamu pracovních kategorií, ale proti tomu, že v rezortním seznamu měla být jím vykonávaná práce chemikáře - velináře zařazena s ohledem na pracovní prostředí do pracovní kategorie I. B (jinými slovy namítá nesprávnost tohoto resortního seznamu). Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že byla-li stěžovatelem vykonávaná práce zařazena do kategorie II. resortního seznamu, který nebyl změněn, nesplnil stěžovatel podmínku odpracování potřebných 20 let v preferované kategorii I. B. Tvrzení stěžovatele o nesprávném započtení délky doby zaměstnání (o praxi v rámci učebního poměru) a o chybném uvedení odpracovaných "časových úseků" v rozhodnutí žalované pak podle soudu v řízení prokázáno nebylo. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění shrnul podrobně vývoj právní úpravy režimu pracovních kategorií v rozhodné době výkonu práce stěžovatele u zaměstnavatele Urxovy závody n. p., posléze DEZA a. s. (v období let 1964 - 1985), přičemž za nesporné označil to, že stěžovatel v rámci doby svého zaměstnání v tomto podniku pracoval v určitém období na provozech, jež byly zařazeny do I. pracovní kategorie; oporu pro tvrzení stěžovatele, že by i jeho práce chemika - velináře (kterou vykonával od 1. 9. 1971 do 31. 7. 1985 v provozu ftalanhydrid) měla být podřazena I. pracovní kategorii, však nelze nalézt ve správním spise a provedeným dokazování se to doložit nezdařilo. K námitce nesprávného započtení doby učebního poměru (v letech 1964-1967) se kasační soud odvolal na dokazování před soudem krajským, z jehož výsledků však jednoznačně nevyplynulo, že by bylo možno - s ohledem na fungování různých provozů u stěžovatelova zaměstnavatele - započíst dobu učebního poměru do I. pracovní kategorie; v této souvislosti též připomenul, že i kdyby mu byla v této kategorii započtena celá doba učebního poměru, bylo by to s ohledem na další skutková zjištění bez významu, neboť pro dřívější vznik nároku na starobní důchod stěžovateli chybí celkem více než 15 let odpracovaných v I. pracovní kategorii. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nepřezkoumaly jeho pracovní zařazení dle skutečné míry ohrožení zdraví a jeho vystavení prokazatelně karcinogenním exhalacím v rámci výkonu zaměstnání a při svém rozhodování se řídily především podzákonným předpisem a to "souhrnným resortním seznamem zaměstnání zařazených pro účely důchodového zabezpečení do I. nebo II. pracovní kategorie ...". Správnímu orgánu a soudům též vytýká, že se nezabývaly podle něj "zcela zásadní a stěžejní otázkou", zda okolnost, že v době vypracování tohoto resortního seznamu v roce 1991 nebyla dostatečně prozkoumána a vědecky ověřena škodlivost ftalanhydridu z hlediska jeho "karcinogenity a rizikovosti", nepředstavuje nyní "s ohledem na poznatky a zjištění moderní vědy" zásah do práva stěžovatele na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, reflektujícího míru ohrožení a potencionálního poškození jeho zdraví. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Stěžovatel, dovolávajíc se ochrany se zřetelem k čl. 30 a čl. 31 Listiny, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do řízení správního a posléze soudního řízení správního, v němž svůj nárok uplatnil a v němž bylo rozhodnutí správního orgánu přezkoumáno. Proto nadále nemůže jít o nic jiného, než o posouzení, zda tato řízení (především soudní řízení správní) svými procesními postupy (zde zejména při dokazování) a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Je však zřejmé, že toto právo stěžovateli upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu a krajského soudu mu byla k dispozici žaloba a kasační stížnost, kterých využil, a jeho podání byla soudy věcně projednána. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá. Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci pak představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Nelze dovodit výkladový exces, případně absenci logického a srozumitelného odůvodnění vydaných rozhodnutí, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. V dané věci je především podstatné, že se oba soudy přiléhavě a též vyčerpávajícím způsobem vypořádaly s právní otázkou (ne)zařazení doby výkonu práce s ftaláty do pracovní kategorie I., kterou stěžovatel učinil základem svých námitek, přičemž zejména podrobně odůvodněnému právnímu závěru Nejvyššího správního soudu k této otázce, opřenému též o popis vývoje právní úpravy režimu pracovních kategorií ve vztahu k nárokům vyplývajících ze systému důchodového pojištění, nelze vytknout ničeho ani v rovině podústavního práva, natožpak v rovině ústavněprávní. Odůvodnění rozhodnutí kasačního soudu je zde očividně úplné a výstižné, a proto postačí na ně odkázat. Nejvyššímu správnímu soudu nelze efektivně vytýkat, že vycházel z dané právní úpravy včetně norem podzákonných (i těch, jež na základě zákonného zmocnění byly vydány ústředními orgány státní správy jako tzv. resortní seznamy zaměstnání), a stěžovatel jej kritizuje nepřiléhavě i potud, že jeho metoda posouzení důchodových nároků zahrnovala i konkrétní znaky ("škodlivosti") stěžovatelem vykonávané práce, a způsobilost - jejich uplatněním - podřazení této práce preferovaným pracovním kategoriím (viz vypořádání se s námitkou odlišného zacházení v důchodové věci svědka A. D.). Což má průmět i do skutkové roviny sporu, a zde platí obdobné co do právního posouzení věci. Stěžovatel ve svých výhradách zcela pomíjí (resp. potlačuje) okolnost, že ve vztahu ke skutkovému zjištění a tomu odpovídajícímu skutkovému závěru, týkajícímu se povahy vykonávané práce a jejího odpovídajícího zařazení do pracovních kategorií, jehož správnost nyní zpochybňuje, se soudy nespokojily pouze s tím, jak byla stěžovatelem vykonávaná práce v resortním seznamu zařazena, ale provedly k této otázce též obsáhlé dokazování, včetně svědeckého, jehož hodnocení a učiněným závěrům nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. K výtce stěžovatele, že se správní orgán ani soudy nezabývaly tím, zda v době vypracování resortního seznamu nebyla dostatečně prozkoumána a vědecky ověřena škodlivost ftalanhydridu z hlediska jeho "karcinogenity a rizikovosti", je přiléhavé uvést, že tuto námitku uplatnil teprve v ústavní stížnosti, ač ji mohl vznést již v řízení před obecnými soudy; ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde proto o nepřípustnou novotu, která se jako taková - se zřetelem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu - z možností jeho nynějšího hodnocení vymyká (srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96, N 95/8 SbNU 367). Na podkladě výše řečeného nelze než uzavřít, že podmínky, za kterých správním orgánem a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod proto doložit nezdařilo. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. listopadu 2011 Jiří Mucha v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.