III.ÚS 130/11
V PLATNOSTI- OS Ostrava 124 EC 274/2009-34
- ÚS III.ÚS 130/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o spor o částku ve výši 1 008 Kč, která je považována za bagatelní. Soud uznal, že rozhodnutí nižšího soudu nevykazuje extrémní porušení právních principů ani zásadní narušení práva na spravedlivý proces. Nárok byl podle soudu již promlčen, a proto bylo zbytečné provádět znalecký posudek. Ústavní stížnost byla považována za zjevně neopodstatněnou a odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje)ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s r. o. se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého 796/57a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 39/51, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2010, č. j. 124 EC 274/2009-34, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví uvedený rozsudek okresního soudu, vydaný v jeho občanskoprávní věci. Tímto rozhodnutím soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel (v řízení žalobce) domáhal proti žalované P. J. zaplacení částky 1 008 Kč s příslušenstvím, z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již nabyl postoupením. Podle soudu stěžovatel neprokázal existenci uplatněného nároku předložením originálu listiny - dohody s cestujícím s "údajně pravým" podpisem žalované, a současně soud dospěl k závěru, že je i promlčen; předložené "prohlášení cestujícího", jímž mělo dojít k uznání závazku, pro nedostatek uvedení data neuznal za úkon písemný, jak vyžaduje ustanovení § 558 obč. zák. Proto pokládal za nadbytečné dokazovat znaleckým posudkem, zda podpis žalované na "dohodě s cestujícím" je jejím podpisem pravým. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudek soudu "je vybočením z mezí ústavnosti a porušením práva na spravedlivý proces, jelikož dochází k právnímu hodnocení, jež nemá oporu v právním řádu a zasahuje tak do právní jistoty". Porušení svého práva spatřuje stěžovatel též i v tom, že soud neprovedl požadovaný důkaz znaleckým posudkem s tím, že svůj nárok opřel toliko o fotokopii "dohody s cestujícím" a její elektronický stejnopis, ačkoliv byl "plně připraven na výzvu soudu originál této listiny předložit"; to mu však v řízení umožněno nebylo. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jak tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny ve výši 1 008 Kč. Zde se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí, a ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež (obsahově) nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, sp. zn. IV. ÚS 502/05 nebo sp. zn. III. ÚS 1285/09 a sp. zn. III. ÚS 3021/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1285/09, sp. zn. III. ÚS 3021/09 nebo sp. zn. III. ÚS 3119/09). Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci dány zjevně nejsou. Ústavní soud též dříve konstatoval, že nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09). Jen na vysvětlenou ku stěžovatelově námitce ohledně neprovedení důkazu znaleckým posudkem se poznamenává, že soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí logicky zdůvodnil, proč tento důkaz neprovedl a to zejména s ohledem na přijatý závěr, že nárok stěžovatele je již promlčen. Ústavní soud tedy neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k extrémnímu porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mohlo mít za následek relevantní porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stojí za zaznamenání, že v jiných (obdobných) věcech Ústavní soud vyslovil i silnější názor (v usneseních sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 160/10, III. ÚS 170/10 a III. ÚS 173/10), kdy s poukazem na bagatelnost sporu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, resp. (v usnesení sp. zn. I. ÚS 1023/08) jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. února 2011 Jiří Mucha předseda senátu