III.ÚS 1305/15
V PLATNOSTI- MS Praha 8 A 88/2010-38
- NSS 4 As 241/2014-30
- ÚS III.ÚS 1305/15
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost ve věci souhlasu k umístění stavby rodinného domu, neboť ji shledal zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel napadal závazné stanovisko ministerstva, které správní soud odmítl přezkoumat jako samostatné rozhodnutí. Soud konstatoval, že obecné soudy správně vyložily přípustnost žaloby a nedošlo k porušení práva na soudní ochranu. Námitky proti stanovisku lze uplatnit až v žalobě proti územnímu rozhodnutí.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Šimona, zastoupeného JUDr. Milošem Vorlem, advokátem, AK se sídlem Liberec, Moskevská 637/16, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 4 As 241/2014-30, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2014 č. j. 8 A 88/2010-38 a proti závaznému stanovisku Ministerstva životního prostředí, Odboru výkonu státní správy V, ze dne 16. 12. 2009, č. j. 103597/ENV/09 5825/540/09, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva životního prostředí České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti ze dne 30. 4. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2015, Ing. Jiří Šimon (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v řízení o vydání souhlasu k umístění stavby rodinného domu na pozemkové parcele v k. ú. Bedřichov u Jablonce nad Nisou, byla porušena základní práva dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí zrušil. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 16. 12. 2009 závazným stanoviskem Ministerstva životního prostředí, Odboru výkonu státní správy V (dále jen "žalovaný") č. j. 103597/ENV/09 5825/540/09, bylo změněno závazné stanovisko Správy chráněné krajinné oblasti Jizerské hory ze dne 14. 7. 2009 č. j. S2147/JH/08-1791/JH/09, kterým byl žalobci podle § 12 odst. 2 a § 44 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, udělen souhlas k umístění stavby za podmínek v tomto závazném stanovisku uvedených, a to tak, že se souhlas podle citovaných ustanovení neuděluje; v poučení mimo jiné uvedl, že závazné stanovisko není správním rozhodnutím. Žalobce s touto změnou rozhodnutí po věcné stránce nesouhlasil, postup žalovaného považoval za nezákonný a podal proti závaznému stanovisku správní žalobu. Dne 14. 11. 2014 usnesením č. j. 8 A 88/2010-38 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu proti závaznému stanovisku správního orgánu ze dne 16. 12. 2009 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Správní soud poukázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011 č. j. 2 As 75/2009-113 a uzavřel, že napadené závazné stanovisko není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., a samostatně je proto podle § 70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkumu vyloučeno, neboť se lze přezkoumání jeho zákonnosti jakožto závazného podkladu domáhat v rámci soudního přezkumu konečného rozhodnutí ve věci, v daném případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti v územním řízení. Žaloba je nepřípustná ve smyslu § 68 odst. e) s. ř. s., a správní soud ji proto podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl. Dne 19. 2. 2015 rozsudkem č. j. 4 As 241/2014-30 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti usnesení správního soudu ze dne 14. 11. 2014 č. j. 8 A 88/2010-38 jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). Konstatoval, že správní soud dostatečně vystihl podstatu věci a řádně se vypořádal s klíčovou námitkou, že stanovisko žalovaného je správním rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil porušení základního práva na soudní ochranu z hlediska přístupu k soudu, zaručeného článkem 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Polemizoval s právním posouzením jeho věci a i nadále setrvával na svém stanovisku, že předmětné závazné stanovisko bylo schopné soudního přezkumu, neboť je lze považovat za rozhodnutí o "občanských právech nebo závazcích" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy; poukázal na vývoj judikatury Evropského soudu pro lidská práva směrem k extenzivní interpretaci citovaného pojmu. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Důvody, pro které správní soud napadeným usnesením správní žalobu stěžovatele odmítl, jsou přehledně a zcela srozumitelně v tomto usnesení, stejně jako v navazujícím zamítavém rozsudku kasačního soudu, vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry správního soudu a kasačního soudu při rozhodování o přípustnosti správní žaloby, resp. o kasační stížnosti, takže stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly. Právní závěry správního soudu i kasačního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich ústavně akceptovatelné odůvodnění, v nichž bylo reagováno na všechny námitky, stěžovatelem znovu uplatněnými v ústavní stížnosti, plně odkázat. Veškeré své námitky proti závaznému stanovisku bude stěžovatel moci uplatnit v případné žalobě proti územnímu rozhodnutí, jak byl dostatečně již poučen obecnými soudy. K tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele zaručených výše citovanými články Listiny a Úmluvy tudíž nedošlo. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.